Snadné pochybky

 

     Rod Androsace patří k mým nejoblíbenějším skalničkám. Snažím se získat všechny dostupné druhy z těch asi 150 existujících a kvůli pochybkům jsem se stal i členem Androsace Group při anglickém klubu AGS. Je to malá organizace, sdružující vážné zájemce o pochybky a vydávající vlastní velmi jednoduché tiskoviny a hlavně provozující vlastní výměnu semen, specializovanou samozřejmě výhradně na tento rod.

     Mezi četnými druhy rodu Androsace je hodně takových, které jsou velmi obtížně pěstovatelné až téměř neudržitelné. Takové mne přitahují nejvíc. Ale takových bláznů jako jsem já je určitě málo a proto bych se zde chtěl zabývat naopak těmi nejsnadněji pěstovatelnými.    

     Když to vezmu podle abecedy, první na řadě je kavkazská A. barbulata. Tvoří volné koberečky  nebo bochánky růžic asi 20 mm v průměru s listy po obou stranách ochmýřenými. Stvol asi 5 cm vysoký nese okolík několika bílých květů. Anglická monografie The Genus Androsace ji uvádí jako varietu druhu A. villosa, ale i v loňském seznamu semen AGS je vedena jako samostatný druh, jak jsme zvyklí. Snáší dobře zimní vlhko, ale ne už tak dobře přímý sluneční úpal. Jen málokdy a velmi spoře dává semena, takže je nutno rozmnožovat ji řízkováním. Pěstuji také drobnější formu z Malého Kavkazu s růžicemi sotva 12 mm v průměru a ta dává semena přece jen častěji.

     Pokud jde o řízkování, to provádím u všech pochybků v květnu, jakmile nové výběžky vytvoří na koncích nové růžice. Výběžek odstřihnu těsně u staré růžice a zasadím do řízkovacího substrátu (používám jen čistý hrubý písek) tak, aby se spodek růžice těsně dotýkal povrchu.

     Hodně v kultuře rozšířený a krásný pochybek je A. halleri. Často bývá uváděn jako A. carnea var. halleri. V přírodě se vyskytuje na několika poměrně malých lokalitách ve francouzských Alpách a východních Pyrenejích. Listové růžice tvoří drobné trsíky listů které jsou 10 – 20 (-24) mm dlouhé, klínovitého tvaru, celokrajné ale někdy i s jedním až dvěma jemnými zoubky. Na stvolu asi 7 cm vysokém je hustý okolík krásně růžových květů které jsou 12 až 14 mm v průměru, poněkud tmavší v hrdle a mají žluté očko. Na skalce je velmi snadný a vytváří tolik semen, že se vysévá až příliš.

     Ještě musím zmínit příbuzný bělokvětý pochybek A. carnea subsp. briganthiaca, který má listy tmavěji zelené a s 2 – 4 zoubky v horní polovině listu. Není zdaleka tak hezký, jako předchozí druh, ale o to víc se plevelí na skalce samovýsevem. Kupodivu, ačkoliv monografie uvádí A. halleri jako samostaný druh, subsp. briganthiaca zůstala subspecií. Při této příležitosti bych snad mohl poznamenat, že jako samostatný druh je uvedena i drobná růžovokvětá A. laggeri, ale tu považuji za obtížnější a z tohoto článku bych ji vynechal. Totéž platí i o typovém druhu A. carnea, se kterým mám špatné zkušenosti a nedokáži ho delší dobu udržet.

     A teď se dostávám k A. x heerii.  Je to přírodní kříženec druhů A. helvetica a A. alpina. Tvoří plošší bochánky až koberečky růžic, které mají v průměru asi 8 mm. Růžice jsou bližší druhu A. alpina který ale v kultuře, pokud jej vůbec udržíme, často nebývá zdaleka tak kompaktní jako v přírodě a jeho růžice se prodlužují do poléhavých větviček. Androsace x heerii, snad proto že má v sobě geny velmi kompaktní A. helvetica, se na skalce drží kompaktnější a víc se podobá přírodní A. alpina. Protože A. alpina se vyskytuje v přírodě s květy bílými nebo růžovými, mají kříženci přisedlé květy obou těchto barev. Ale zatímco anglická monografie říká, že v kultuře je tento hybrid s květy růžovými (a že je vzácný), moje rostlina má květy bílé a jiné jsem u žádného z našich pěstitelů neviděl.

     Nejlepší vlastností tohoto pochybku je snadnost jeho pěstování. Oba jeho rodiče patří do sekce Aretia a všechny druhy této sekce jsou obtížné, zvláště při jejich pěstování venku na skalce. A. x heerii se ale v kultuře chová tak, jako by ani do této sekce nepatřila. Netvrdím sice, že je tak snadná jako třeba A. halleri, ale např. s A. barbulata se už srovnat dá. Vysazena na odklonu od slunce nebo alespoň na prudším východním svahu v propustném kamínčitém substrátu, ať už vápenitém nebo nevápenitém, vydrží venku řadu let. V současné době mám ve skalce dvě rostliny. Jedna je v kyselé skalce na prudším severním svahu a je tam od r. 1995, druhá je v travertinové skalce na východním svahu a je tam zatím čtyři roky. Ale ta úplně původní, kterou jsem získal v r. 1981 od Zdeňka Zvolánka, odešla – skoro bych řekl pro přestárnutí – po 15 letech!  U mne v 500 m přežívají zimy bez přikrývání, v nížině bych ji ale pro jistotu přikryl na podzim tabulkou skla. Semena tento pochybek nedělá, ale dá se dobře řízkovat.

     Dalším pochybkem z mé malé kolekce snadných je krásný druh A.jacquemontii. Pochází ze západního Himálaje a zmínil jsem se o něm už v článku Himálajské pochybky ve Skalničkách 2/02. Vytváří řídké koberečky růžic, které mají okolo 15 mm v průměru a jsou složené z eliptických, asi 3 mm širokých lístků, po obou stranách hustě chlupatých. Stvol asi 5 cm vysoký nese okolík 4 – 10 purpurově červených květů (existuje i růžovokvětá forma) se zelenožlutým očkem. U mne nevytváří semena, snad proto že mám jen jeden, vegetativně rozmnožovaný klon, ale ve výměnách semen se občas kulturní semena vyskytují. Roste dobře v propustném substrátu a v nepříliš vlhkém místě skalky. Snáší letní vysoké teploty i vlhké zimy bez ochrany.

     Zcela nenáročný druh je A. lactea. V přírodě se vyskytuje ve vápencových pohořích střední a východní Evropy. Pomalu se rozrůstá svými výběžky do malých plochých podušek, sestávajících z růžic asi 20 mm v průměru. Listy růžic jsou úzké, jen asi 2 mm široké a 10-20 mm dlouhé, lysé a tupé. Z jedné růžice vyrůstá i několik stvolů 5 – 10 cm vysokých, na jejichž koncích je řídký okolík 2 – 6 bílých květů se žlutým očkem na dlouhých stopkách. Tento pochybek pěstuji na plném slunci v travertinové skalce a odstraňuji samovolné semenáčky, aby se příliš nerozmnožil, protože dává dost semen.

     Známý a oblíbený pochybek je A. mathildae. Je velice vhodný do koryt a ostatních typů miniskalek, zvláště pokud jsou osazeny travertinovými nebo alespoň vápencovými kameny. Pochází z nejvyšších vrcholů středních Apennin, kde roste ve štěrbinách vápencových skal. Tvoří většinou jen malé bochánky růžic s listy 10 – 15 mm dlouhými a 2 – 3 mm širokými. Jednotlivé květy na stopkách jen o málo delších než listy jsou bílé se žlutým očkem. Je to velice milý pochybek a jestliže jsem si postěžoval na obtížnost druhů sekce Aretia, na tomto místě musím připustit výjimku, protože A. mathildae do této sekce patří. Vysazena do štěrbiny mezi dvěma vápencovými kameny na prudším svahu skalky roste spolehlivě třeba i na plném slunci bez jakékoliv ochrany. Vytváří dost semen, též se sama vysévá ale ne nepříjemně a její rozmnožování výsevem, třeba i přímo na místo, je zcela bez problémů.

     Většina z Vás nebude znát pochybek A. studiosorum, ačkoliv ho všichni máte doma na skalce. Je to totiž nové jméno pro A. sarmentosa, což je tak známý himálajský pochybek, že ho snad nemá smysl blíže popisovat. Ostatně popis je uveden ve zmíněném článku Himálajské pochybky. Jednotlivé dosti velké růžice se rozrůstají nadzemními šlahouny do rozsáhlých koberců a nedělají svému pěstiteli žádné problémy snad s výjimkou toho, že je musí občas omezit. Semena pokud jsem pozoroval nedává, ale rozmnožování řízky je velmi snadné.

     Zajímavější na tomto druhu jsou problémy s nomenklaturou. Podle monografie se tento pochybek dosud pěstoval pod jménem A. primuloides, ale to platí zřejmě pro Anglii, u nás to byla A. sarmentosa. Skutečná A. sarmentosa je podle monografie robustnější, řidší v růžicích i v kobercích, podle mé zkušenosti choulostivá na letní i zimní vlhko a domnívám se, že u nás jsme ji dosud znali pod jménem A. primuloides. Tu monografie už vůbec nezná ale přiznává, že taxonomické rozlišení v přírodě (Kašmír a západní Nepál) je v rozsáhlé oblasti, kde se výskyt obou druhů překrývá, velmi obtížné. Lepší představu Vám snad dají připojené obrázky. Mimochodem, obrázek A. sarmentosa není můj, poslal mi ho jeden anglický přítel když mi vysvětloval rozdíl mezi oběma druhy. Ještě bych dodal základní rozlišovací znak, převzatý z monografie: Listeny (podkvětní listy pod rozvětvením stopek květů v okolíku) jsou u A. sarmentosa úzké a zhruba všechny stejně dlouhé, u A. studiosorum jsou širší, eliptické a v jednom okolíku různě dlouhé.

     Často se u nás pěstuje také trochu drobnější a chlupatější pochybek pod jménem A. sarmentosa ´Watkinsii´ (nebo také var. watkinsii). Podle monografie je to synonym pro druh A. limprichtii (to jsem v minulém článku opomněl), který začínáme pěstovat a který u nás dříve vůbec nebyl. Watkinsii je prostě jen forma A. studiosorum a tento název bychom neměli používat.

     Další snadný pochybek, pocházející ze západního Himálaje, je A. sempervivoides. Je na našich skalkách rovněž hojně pěstovaný, bohužel ale často pod naprosto nesprávným jménem A. mucronifolia. I ten je zařazen do článku Himálajské pochybky a není třeba ho zde dále rozvádět.

     Poslední z mých snadných pochybků je evropský druh A. villosa. Vyskytuje se roztroušeně ve vápencových pohořích po celé jižní polovině Evropy, ale také ve Vysokém Atlasu v Maroku a v Turecku. Je značně variabilní ve vzhledu růžic a výšce květenství. Vytváří více nebo méně kompaktní bochánky složené z kulovitých ochmýřených růžic 8 – 15 mm v průměru. Jednotlivé listy jsou u typové variety svrchu lysé, zespod přitiskle hedvábitě chlupaté, na špičce chloupky přesahují. Jsou 5 – 7 mm dlouhé a 1 – 2 mm široké. Stvoly 2 – 8 cm vysoké (u některých forem zcela chybí) nesou okolík 3 – 7 bílých květů se žlutým nebo žlutozeleným očkem, které při dokvétání zčervená. Pěstuji tento pochybek ve štěrbinách travertinové skalky na více místech, většinou na plném slunci a mohu prohlásit že jsou to dlouhověké rostliny. Nejstarší exempláře mají téměř 20 let. Vytváří semena i když ne příliš hojně, ale na rozumné rozmnožování výsevem to stačí. Řízkovat jsem ho nikdy nezkusil.

     Vzhledem k rozsáhlosti areálu výskytu bylo u tohoto druhu popsáno několik variet. Je to především var arachnoidea z Karpat a Balkánu, která je více kompaktní, její listy jsou pokryté hustými hedvábitými chloupky a květní stvoly jsou kratší. Myslím že je i krásnější. Protože její výskyt v rumunských a bulharských horách byl pro nás odedávna dostupnější, pěstuje se u nás častěji než typová, většinou pyrenejská varieta. To se týká i rostlin na mé travertinové skalce, zmíněných v předchozím odstavci. Var. congesta z některých tureckých pohoří je velmi kompaktní, s drobnými růžicemi a úplně přisedlými květy. Nepatří ale právě mezi ty snadné. Jsou to rostliny zvyklé na sušší podmínky a protože navíc pocházejí z větších výšek, mohou být zničeny i příliš žhavým letním sluncem. Další turecká var. glabrata pochází z pohoří Palandoken ve východním Turecku a je u nás také pěstována pod neplatným jménem var. palandokensis. Vyznačuje se lysými listy na obou stranách a její květy jsou údajně přisedlé. Je natolik suchomilná že ji venku neudržím a pěstuji ji v květináči. Ačkoliv moje rostlina je značně stará (11 let), ty údajně přisedlé květy jsem dosud neviděl. Nekvete – asi ji málo suším. Var. taurica (syn. A. taurica) pochází z Krymu, má tužší, užší a špičatější listy a její květy často při odkvétání celé zrůžoví.

     Poslední tři variety zde zmiňuji jen pro úplnost, ale vlastně do rozsahu tohoto článku nepatří. Nejsou totiž už tak snadné.

 

Literatura: Smith G. and Lowe D.(1997): The Genus Androsace – AGS

                  Z. Řeháček: Himálajské pochybky – Skalničky 2/02, str. 70

Vyšlo v časopisu Skalničky 1/2005