Skalkové zvonky

 

   Miluji zvonky. Myslím ty kouzelné rostlinky, které pěstujeme na skalkách a které v botanické nomenklatuře patří do rodu Campanula. Jejich květy mají roztodivné tvary zvonků a zvonečků, většinou modré nebo fialové, ale často i bílé a v ojedinělých případech i žluté nebo dokonce téměř červené. Botanický rod Campanula je totiž velmi bohatý na počet druhů a jeho zástupci se v přírodě vyskytují po celém mírném pásu severní polokoule. Takže není divu že jsem se během 35 let mého skalničkaření snažil shromáždit těch druhů co nejvíc a dnes tak máme na naší zahradě vedle dalších skalniček okolo šedesáti různých druhů zvonků. Většina z nich je snadno pěstovatelná ale jsou i takové, které udržujeme při životě jen obtížně nebo dokonce to nedokážeme vůbec. Všechny zvonky kvetou až v pozdním jaru nebo v létě. Podívejme se tedy krátce na některé z nich.

   Základním druhem všech zvonků na skalce je Campanula carpatica. V přírodě roste v celých Karpatech včetně těch slovenských. Má trochu zubaté lístečky, což ostatně platí i o mnoha dalších druzích a velké, k nebi obrácené modré zvonky na 10 – 15 cm vysokých stvolech. Nejen že je snadná, ale sama se i vysévá, takže z jedné rostlinky kdysi vysazené jich máme dnes stovky po celé zahradě. Některé ze semenáčů mají i bílé květy. Má i vzácnou plnokvětou formu, ale tu lze množit jen dělením. Další běžný druh je C. cochleariifolia z Alp a pohoří jižní Evropy, která se často pěstuje pod starším jménem C. pusilla. Je vysoká asi 10 cm, tvoří spoustu tenkých stvolů s malými světle modrými zvonečky a rozrůstá se do stran podzemními výběžky. Jiný rozrůstající se zvonek je C. pulla z jižních Karpat, také asi 10 cm vysoký, ale s temně fialovými, dolů svěšenými (nícími) květy.

   Další často pěstovaný evropský zvonek je C. glomerata, asi 30 cm vysoký s hustým klubkem modrých květů na vrcholu lodyhy.  Je to zcela nenáročná, rozrůstavá rostlina která snese i více zastíněné stanoviště. C. istriaca z jižní Evropy tvoří poléhavé koberečky hrubě zubatých listů a těsně nad nimi množství květů otevřených až do plochých hvězdiček. Má několik blízce příbuzných druhů, např. C. garganica. Dosti podobná ale poněkud robustnější je C. poscharskyana. Nádherné, nízké a snadné zvonky jsou také C. portenschlagiana s úzkými modrými zvonečky a C. nitida, která má poměrně velké miskovité květy seskupené v nízkém hustém hroznu. Úmyslně zde nezmiňuji velmi obtížně pěstovatelné zvonky C. morettiana a C. raineri, obě z Dolomit.

   Z evropských zvonků je to dále C. alpestris, jen asi 8 cm vysoký zvonek s obrovskými květy v poměru k velikosti rostliny. Roste ve francouzské části Alp, výhradně v suťovištích a ve velkých výškách. To je důvod proč se v našich podmínkách pěstuje obtížně.  Nesnáší vysoké letní teploty ani mokré zimy. V přírodě totiž přečká zimu pod vysokou vrstvou sněhu a je prakticky až do jara téměř v suchu. To mimochodem platí o většině skalniček pocházejících z vysokých poloh. Další dva z evropských druhů jsou dvouletky. První z nich je C. alpina z Karpat a východních Alp. V době květu vytvoří jen asi 10 cm vysoký řídký hrozen modrých, na okrajích ochlupených květů, zanechá po sobě semena a odumírá. Je ale obtížná, nesnáší úpal. Druhý je C. barbata, která se někdy nechová jako dvouletka a  vydrží kvést i po několik let. Její český název je zvonek vousatý, protože z jejích světle modrých, nících květů vyčnívají delší chloupky. Je vysoký 15 – 20 cm a ve skalce není obtížný. Navíc se sám vysévá.

   Zcela výjimečný zvonek tvarem svých květů je C. zoysii. Pochází z hor na severu Slovinska, zejména z Julských Alp, kde roste v puklinách vápencových skal. Jeho květy už nelze nazvat zvonečky, jsou na koncích zcela uzavřené. Je krátkověký. Pěstovat jej je nutno ve k severu situované strmé stěně skalky, ve štěrbině mezi kameny, nejlépe travertinovými nebo vápencovými. Jestliže všechny zvonky chutnají slimákům, tento je pro ně tou největší  lahůdkou.

Druhý výjimečný zvonek z evropských Alp je C. thyrsoides. Je monokarpický (tj. po odkvětu odumírající). Jeho listová růžice roste někdy dva, někdy i tři roky než vykvétá. Vyžene silnou lodyhu asi 20 cm vysokou, se všech stran obalenou světle žlutými květy, seskupenými do velkého hustého hroznu. Není obtížný. Máme ho v travertinové skalce už víc než čtvrt století a po celou tu dobu se stará o své potomstvo naprosto sám.

   Samostatnou kapitolu mezi evropskými zvonky tvoří zvonky řecké. Jsou většinou monokarpické. Jsou sice krásné, protože tvoří k zemi přitisklé našedlé koberečky s bohatstvím vztyčených modrých květů, ale pocházejí ze sušších oblastí a u nás často uhnívají. Jejich nejznámějším představitelem je C. orphanidea. Snad jediný druh z řeckých zvonků, který je naprosto nenáročný, miniaturní a krásný, i když je monokarpický,je C. sartori. Tvoří poléhavé větvičky vyrůstající z kořenového středu, posázené drobnými lístečky a vztyčenými bílými kvítky. I ten se spolehlivě sám vysévá.

   Další suchomilnou skupinou zvonků jsou ty, které rostou v horách Turecka. Mají ve své domovině ještě větší sucho než ty řecké a jsou proto u nás také obtížně udržitelné. Jsou ale krásné, s velkými, většinou bílými květy, takže stojí za to chránit je před přemírou dešťů, zvláště zimních, tabulkou skla. Je to např. C. choruhensis nebo C. troegerae. Výjimkou z nich je C. betulifolia, zvonek břízolistý, která u nás roste dobře, má poléhavé lodyhy a rovněž bílé květy.

   Kavkaz je domovem velkého množství druhů zvonků. Celá skupina z nich si je ale vzájemně velmi podobná a liší se jen maličkostmi. Jejich typickým představitelem je C. tridentata, asi 10 cm vysoký zvonek s velkými modrými květy s bílým středem. Obvykle u nás kvete jako první ze všech zvonků. Další z této skupiny jsou C. aucheri, C. saxifraga a jiné. Všechny jsou ale na skalce snadné a krásné. Z ostatních kavkazských druhů snadno pěstovatelných bych jmenoval ještě C. dolomitica. Dorůstá výšky až 25 cm a má velké květy krémové barvy. Ze Zakavkazska pochází C. kemulariae, která je dost rozrůstavá, pokrývá zemi plazivými lodyhami s listy podobnými břízám a kvete v červnu a červenci modrofialovými květy. Je také naprosto nenáročná.

   Z východní Asie a Japonska pochází C. chamissonis (synonyma jsou C. pilosa a C. dasyantha). Je to nádherný a snadno pěstovatelný zvonek. Rozrůstá se jen pomalu do nízkého koberečku hustých listů s velkými, hedvábitě modrými a bíle žíhanými květy umístěnými těsně nad listy. Další asijský zvonek rozrůstající se do stran, ale dosti agresivně, je C. punctata. Pochází z východní Asie a Japonska. Je vyšší, asi 25 cm, a jeho trubkovité nící květy jsou kalně růžové a zevnitř purpurově skvrnité. Zvonků pocházejících z himálajské oblasti není mnoho a nejsou snadné. Je to např. C. cashmiriana, drobný cele ochmýřený, s malými světle modrými nícími kvítky. Jemu podobný ale snadno pěstovatelný zvonek je C. alsinoides, je ale dvouletý, někdy i jednoletý. Je to krásná drobnička, jen 5 – 6 cm vysoká, většinou s bílými, někdy i modrými kvítky. Každoročně se spolehlivě vysévá, až musím některé rostlinky vytrhávat.

   Nezmiňuji zde zvonky vysoké až 1 m, protože se do skalky nehodí . Nejznámější z nich je C. trachelium s velkými modrými květy, která roste v dolní části naší zahrady, ale už mimo skalky. Nezmiňuji se také o zvoncích pocházejících ze Severní Ameriky. Jako většina skalniček ze Skalistých hor rostou v přírodě v poměrně suchých podmínkách i značných výškách a jsou u nás obtížně pěstovatelné. Je to např. C. lasiocarpa nebo velmi obtížná C. piperi. Zvonky se vyskytují i na jižní polokouli, ale jsou trochu odlišné a botanicky jsou zařazeny do samostatného rodu Wahlenbergia.

   Pokud jde o pěstování zvonků ve skalkách, v tomto článku nebylo možné dát podrobnější návody, zejména co se týká obtížnějších druhů. Případné zájemce odkazuji na skalničkářskou literaturu. Pod heslem Přehled skalniček  je tam tabulkovou formou zachycena charakteristika mnoha druhů skalniček  včetně zvonků, jejich nároky na pěstování a také u mnoha z nich jejich fotografie.