Skalkové mařinky

 

    Horské mařinky které pěstujeme ve skalkách jsou nejen skromné (alespoň v požadavcích na živiny), ale také nizoučké, kompaktní, bohatě kvetoucí a krásné. Kromě jedné mají všechny úzké růžové, většinou bezlodyžné květy. Všechny potřebují slunce, sušší místo a hodně drenážovaný chudý substrát.

   Ale je jedna okolnost, která mě na ně mrzí, i když ony samy za to nemohou. Je to nepořádek v jejich botanické nomenklatuře, na který poukázal už př. Klíma. A tak mi nezbývá než abych se u dále jmenovaných druhů držel jmen na které jsme zvyklí a smířil se ač nerad s tím, že to možná v některých případech není pravda.

   Pokud mám začít s mařinkou které si nejvíc vážím, je to v mém případě ta, jejíž semena jsem si přivezl z klubového zájezdu do Turecka v r. 1998. Určil jsem si ji tehdy podle mě dostupné literatury jako Asperula lilaciflora var. caespitosa a začal jsem ji množit pod jednodušším jménem A. caespitosa. Jenže při editaci tohoto článku mě náš redaktor přesvědčil, že správné jméno je jen Asperula lilaciflora. To také souhlasí s mým poznatkem, že v autoritativním indexu rostlin, kterým je International Plant Names Index (IPNI) na internetu, se nevyskytuje. Je tam jen A. lilaciflora Boiss.

   Semena této mařinky jsem tehdy sebral v průsmyku Soganli ve značně suchém terénu a proto jsem jednu z vyklíčených rostlin vysadil do pískového záhonu který je na plném slunci. Tvoří nízký, 3-4 cm vysoký kompaktní kobereček který se pomalu rozrůstá a hlavně dlouho a bohatě kvete – od konce května do konce září nepřetržitě. Mám s ní velmi dobré zkušenosti i přesto, že mě původní rostlina z tureckých semen po 5 letech v jedné zimě odešla. Ale ona má ještě jednu dobrou vlastnost. Jako jediná z mařinek které pěstuji mi dává klíčivá semena. Dá se ale i dobře řízkovat. A tak mám dnes v písku dvě další rostliny, které jsou 4 a 5let staré.

   Další nádherná mařinka je ta, kterou pěstujeme pod jménem Asperula gussonii Boiss.  Ani ta není v indexu IPNI, takže botanické autority ji neuznávají. Mimoto je na internetu možno vidět obrázky které se jí nápadně podobají a mají jména A. nitida nebo A. sintenisii. Našel jsem i popis A. gussonii který říká že je ze Sicilie a JV Evropy a je 7 cm vysoká. Ta naše tvoří velmi kompaktní bochánek úzkých šedozelených lístečků s modravým nádechem, který je jen asi 3 cm vysoký a bohatě kvete, ale zdaleka ne tak dlouho jako A. caespitosa. To ostatně neumí ani žádná další. Vysazena na slunném, sušším místě vydrží dlouho. Po odkvětu každoročně její bochánek jakoby zkolabuje, vypadá to že se ukvetla, ale do podzimu se zase vzpamatuje a příští jaro znovu krásně kvete.

   Myslím že nejvíc rozšířená na našich skalkách je Asperula nitida Sibth. et Sm.  Má trošku hrubší texturu ve tvaru spíše malého koberečku než bochánku a její úzké a prohnuté listy jsou víc zelené než našedlé. Bledě růžové květy nejsou sice v takovém množství jako u těch dvou předešlých, ale kvete také dobře. A ze všech které pěstuji je nejodolnější. Ovšem, ale to je jen akademická úvaha, pokud se naše A gussonii správně jmenuje A. nitida (jak např. mi jednou tvrdil i Pepík Jurášek), jak se potom jmenuje naše A. nitida? A protože nevíme, zůstaňme alespoň zatím u tohoto jména. Kromě toho přídomek nitida znamená lesklá a myslím že naše nitida trochu lesklé lístky má, kdežto naše gussonii ne.

   Téměř bezproblémová pokud jde o jméno je A. boissieri. To téměř říkám proto, že mi jednou paní dr. Lhotská při klubovém zájezdu do Řecka, kde jsme je v pohoří Parnass viděli v plné kráse, přečetla z knížky kterou měla sebou že výška rostliny je nějaká velká. Nepamatuji se už kolik, ale bylo to možná 10, možná 15 cm. Nikde jinde jsem však na žádnou pochybnost nenarazil až na to, že na IPNI je A. boissieri Steud. ex Boiss., ale také A. boissieri Heldr. ex Boiss., což může být vysvětlení pro tento rozpor. V každém případě jsou naše rostliny velmi nízké, s ještě drobnějšími listovými růžičkami než A. gussonii, zbarvené hodně do šedostříbřitého odstínu a bohatě kvetoucí. Po odkvětu rostlina také tak trochu zkolabuje, ale ta moje vysazená v horní partii vápencové skalky je tam už od r. 1996 a má už silné, zdřevnatělé větvičky jako nějaká letitá rostlina.

        Pěstuji také mařinku A. sintenisii Asch. ex Bornm. Je v podstatě skoro stejná, alespoň ta moje, jako A. gussonii, je jen trochu plošší a hlavně má úplně zelené listy, ne ty namodrale šedozelené. Pěstuje se snadno, na dobře drenážovaném místě vydrží řadu let. Ta moje je od našeho „redaktora principalis“ z roku 1991 a je dosud pěkná. Ale kladu si otázku, jestli není toto jméno správné jak pro naši A. gussonii, tak i pro tuto zelenou a nejsou to jen dvě formy jednoho druhu. Ale opět, zůstal bych raději u našeho starého pojmenování.

   Jediná čistě bíle kvetoucí mezi mými mařinkami je Asperula hirta Ramond. Přivezl jsem si ji teprve před 3 lety z klubového zájezdu do Pyrenejí jako řízek. S tou sice žádné nomenklaturické problémy nejsou, ale tak krásná jako ty ostatní také není. V přírodě jsme ji viděli vždy ve skalních štěrbinách a tak ji mám také posazenou ve skalce, trochu s odklonem od slunce. Tvoří měkký bochánek mnoha lodyžek s hustými tmavě zelenými, trochu chmýřitými lístečky asi 7 cm vysokými a kvete bíle na koncích nad bochánek vytažených lodyžek. Mám ji poprvé a zatím prospívá dobře.

    Nakonec jsem si nechal dvě trochu obtížnější. Turecká A. daphneola O.Schwarz, pokud se jí dobře daří, tvoří také pěkný bochánek šedozelených sloupkovitých růžic o maličko robust- nějších než A. gussonii a více ochmýřených, s podobnými květy. Ale takhle dobře mi jde jen v pískovém záhonu. Ve skalce mi vždy vytvořila poněkud nevzhledný, jakoby rozpadající se trs a uhynula dřív než v písku. Myslím že kromě slunce a sucha potřebuje i hodně chudý substrát. Pěstuji ji od r. 1994 a množím řízkováním ale dosud nikdy mi nevydržela déle než

2-3 roky.

     Druhá z těch obtížnějších je A. arcadiensis Sims. která je v kultuře už dlouho a často pod nesprávným jménem A. suberosa. Má světle šedozelené sloupkovité růžičky, rozrůstající se do malého plochého koberečku a krásné měkce růžové květy s mimořádně dlouhými korunními trubkami, podobně jako Dionysie. O její obtížnosti a nebezpečí plísní se zmínil už př. Klíma. Ještě bych dodal, že mi její řízky velmi často uhnívají v množárně. Potřebuje dobrou drenáž s chudou zeminou, raději ve štěrbině aby se mohla rozložit po kamenech a ne na mokré zemi, nebo tzv. vrchní drenáž. Mám ji na několika místech a jedna z nich je mimořádně dobře umístěná. Je na slunci, v úzké vodorovné štěrbině mezi dvěma kameny. Vůbec ji nepřikrývám a přitom je to paradoxně moje suverénně nejstarší mařinka vůbec. Je tam totiž už od r. 1986. Už není moc pěkná ale přesto stále ještě každoročně kvete a je úplně zarostlá v dobných růžicích netřesku Sempervivum arachnoideum, který byl kdysi vysazen vedle. Ale kdoví, možná že právě to přispělo k její dlouhověkosti.

   Všechny tyto mařinky rozmnožuji řízkováním, včetně A. caespitosa, kterou mimoto také vysévám. Osvědčil se mi hodně pozdní termín řízkování, nejlépe v září nebo alespoň koncem srpna. Časněji odebrané řízky mi skoro vždy v množárně uhnily.

 

   Principálova redakční poznámka: ve škole života jsem se naučil, že první šťouchnutá koule se musí dotknout koule druhé a když se potom dotkne i koule třetí, vznikne podařený šťouch. Radostná kulečníková událost je souměřitelná s přítomnou akcí ve Skalničkách. Klímovo šťouchnutí do mařinek vyvolalo článek Řeháčkův a úspěšný šťouch dokončí další (moje) pěstitelská zkušenost. Pro takové akce mají Skalničky vždy otevřená vrátka ve svém značně sevřeném  mantinelu. V roce 1991(po neslavném zběhnutí soudruha redaktora Rudolfa Zemana ze školky ZET ET ZET)měl ještě nevylíhnutý „redaktor principalis“ větší zájem o mařenky než o mařinky.V té neinternetové době nikdo neznal rozdíl mezi dvěma novými asperulami-A.gussonii a A.nitida ssp. puberula (sběr Johna Watsona z Trojské Idy, která byla brzy správně přejmenována na A.sintenisii) . Je snadné si představit, že Zdeněk Řeháček nedostal od mne A. sintenisii, ale vpravdě A. gussonii. Já žil skoro deset let  v bludu, že gussonka je ta menší a šedivější a ono je to právě naopak! Asperula gussonii koupená před pár lety v Anglické školce je zelenavá a rychleji rostoucí. Starý dobrý Ingwersen tvrdí že květy jsou masově červené, že je listem tmavá a dosti podobná růžově červené A. nitida (se kterou se často vzájemně zaměňují) Flora Turecka uvádí jasně, že 2cm vysoká Asperula sintenisii (z vrcholu hory Ida, jinde nebyla nalezena) je namodralá a ojíněná. Stupeň namodralosti či šedivosti se trochu v přírodě různí, ale jistě jsme tam neviděli žádnou zelenou. Mařinkomilové, musíte si přehodit jmenovky. Autorův názor, že botanické autority neuznávají severosicilskou A. gussonii mi naznačuje, že je asi třeba botaniky dělit na ty internetové a na ty ostatní, protože příručka německých botaniků ZANDER(1993)tento druh uvádí jako trvalku pro skalky. Název Asperula lilaciflora Boiss. var.caespitosa Boiss. je synonymum pro platnou tureckou A. lilaciflora ssp. lilaciflora. Asperula caespitosa zřejmě existuje jen na internetu...

 

Vyšlo v časopisu Skalničky 2/2008