Rostliny rodu Paraquilegia

 

     Na skalkách se s nimi téměř nesetkáváme a mnoho o nich nevíme. Snad jen při cestovatelských přednáškách máme možnost obdivovat jejich polokulovité trsy dvojnásobně trojčetných listů a velké lilákově modré až světle růžové květy. A slýcháme jména Paraquilegia grandiflora, P. anemonoides nebo P. microphylla.

     Domovem jsou v rozsáhlé oblasti střední až východní Asie, zahrnující Afganistan, Kazachstan, Tadžigistan, Nepal, Sikkim, Bhutan, Kašmír, severní Pakistan, aletaké Sibiř, Mongolsko a západní Čínu. Rostou většinou ve štěrbinách skal, někdy i v sutích a horských kamenitých loučkách ve výškách 2600-4300 m, většinou na vápencích.

     Přirozeným důsledkem tohoto rozsáhlého areálu výskytu je i variabilita rostlin co do velikosti a tvaru listů a velikosti i barvy květů. A tím je také způsobena určitá nejistota v taxonomii tohoto rodu a nejednotnost botaniků v jeho hodnocení. Výšeuvedené tři druhy jsou někdy uváděny jen jako dva, při čemž P. grandiflora je synonym pro P. anemonoides a někdy dokonce jen jako jeden, když i P. microphylla je prohlašována za synonym pro P. anemonoides.

     Tomuto nomenklaturnímu zmatku je věnován článek „Paraquilegia anemonoides: The Correct Name for P. grandiflora“ v časopise skotského klubu [1] z ledna 1991. Vysvětluje, že tento druh byl poprvé pojmenován botanikem Willdenowem v r. 1811 jako Aquilegia anemonoides. V následujících několika letech dostala tato rostlina další jména, a sice Isopyrum grandiflorum Fisch. ex DC. a Isopyrum microphyllum Royle. Téměř o sto let později, v roce 1920, vytvořili Drummond a Hutchinson v rámci revize rodu Isopyrum nový rod Paraquilegia a druhy P. grandiflora a P. microphylla. Avšak původní a tedy platné jméno pro tento taxon bylo „anemonoides“ a proto v r. 1922 Ulbrich provedl nutnou opravu a jméno změnil na Paraquilegia anemonoides.

     Paraquilegia microphylla (Royle) Drumm. et Hutch. byla dříve považována za samostatný druh, avšak pouze na základě velmi malých odlišností (hladká semena namísto bradavična- tých a menší listy). Ačkoliv Flora Číny tento druh dosud ponechává, je odlišnost P. micro- phylla považována za pochybnou a Grierson a Long tento druh v r. 1984 prohlásili za synonymum pro P. anemonoides.

     Jen tak mimochodem bych ještě podotkl že v anglickém časopise se občas vyskytují i další jména – P. afghanica, P. altimurana a P. karelinii. Jsou to druhy značně obskurní, i když první dva se vyskytují v IPNI (The International Plant Names Index). Vypadá to ale, že všechny tři jsou různá jména pro velmi kompaktní formu P. anemonoides nalezenou v Afganistanu, s téměř sukulentními listy a bílými květy.

     Takže – pouze Paraquilegia anemonoides (Willd.) Ulbr.  Popis v díle Flora of China říká (silně zkráceno): Z kořenové hlavy vyrážejí každoročně dvojnásobně trojčetné listy na 2,5-11 cm dlouhých řapících. Listy jsou zelené, lysé, asi 1,5 x 2-6 cm velké. Každý sestává ze tří lístečků na krátkých řapících, dělených do 3 cípů které jsou 4-8 mm široké a 4-10mm dlouhé. Květní stvoly jsou 3-18 cm dlouhé, lysé, s úzce kopinatými listeny pod květy. Květy mají průměr 20-50 mm, okvětní lístky obvejčité, světle i tmavěji modropurpurové, purpurové až purpurově červené, vzácně i bílé. Prašníky žluté. Pikantní je ale skutečnost, že je zde P. microphylla popisována jako ten robustnější druh a P. anemonoides jako drobnější. Četl jsem to ale v internetovém vydání a třeba to někdo popletl. Ale to si už vymýšlím.

     Ale vraťme se z botaniky ke skalničkaření. Mezi skalničkáři je paraquilegia většinou pěstována pod jménem P. grandiflora, někdy i jako P. microphylla. Měli bychom tedy své názvy opravit, ale kdo z nás ji pěstuje a ještě k tomu úspěšně? A jsme u toho pro nás nejduležitějšího, zkušeností s jejím pěstováním.

     Nějaké zkušenosti s ní mám, ale není to žádná sláva. Druh P. grandiflora (tedy P. anemonoides) jsem měl možnost dvakrát vysévat z přírodních semen. Z prvního výsevu jsem vysadil jednu rostlinu do koryta, ale bylo na plném slunci a to byla chyba, druhou na severní stranu tufové skalky. Z druhého výsevu o dva roky později jsem do tufu vysadil tři rostliny, na různá místa. Všechny tyto rostliny nějakou dobu vydržely, ale nekvetly. Další dvě rostliny jsem dostal hotové, pod jménem P. microphylla a z těch, vysazených také do severního svahu tufové skalky jedna dokonce jednou zakvetla. Je to ale tak dávno, že si nepamatuji kolik těch květů bylo, ale moc určitě ne, ani jsem nefotografoval. Kromě toho mám jednu v květináči už od r. 1996 (také pod jménem P. microphylla). Přežívá dodnes, protože je přes zimu vždy ve skleníku, ale nikdy nekvetla. Zkouším různé substráty, ale v podstatě je to vždy polovina kamenné drtě, většinou vápencové a druhá polovina je humosní zemina, vždy s přídavkem vápence. A to je u mne všechno. Ale myslím že úplně všichni tak neúspěšní nejsou. Vím na příklad, že př. Jurášek měl ve své severní tufové stěně krásnou rostlinu a slušně kvetoucí.

     Když pročítám články v časopise anglického klubu, tam to vypadá trochu optimističtěji. Většinou se tam paraquilegie pěstují v květináčích nebo i v korytech. Margaret a Henry Taylorovi (ale to jsou jedni z absolutně nejlepších) [2]pěstují paraquilegie v suťovišti a ve zvýšeném záhonu, dokonce ve slabě kyselém substrátu, bez vápníku a úspěšně. Od listopadu do března jsou ale rostliny přikryty sklem. Nejzajímavější je ale článek manželů Brownových [3] s názvem The Cultivation of Paraquilegia anemonoides under Glass (Pěstování P. anemo-

noides pod sklem – tím je ale míněno ve skleníku). Brownovi pěstují tento druh už po léta v květináčích velmi úspěšně a vítězí s nimi na anglických výstavách. Pohled na obrázky jejich rostlin s více než 100 květy bere dech.

     Jejich článek je velmi dlouhý a podrobný, ale pro svoje další pokusy jsem si z něho vypreparoval následující body:

1. Substrát v květináči musí být vzdušný, bohatý na živiny a silně vápenatý. Používají směs 3   

    díly drnovky, 1 díl bukovky, 1 díl rašeliny, 1 díl hrubého písku, 3 díly drobnější kamenné 

    drti (1-2 mm) a 1 díl hrubší drti (2-4 mm). K tomu přidávají na 1 l směsi nejméně 2 cm3

    mletého vápence a 0,5 cm3 dolomitického vápence.

2. Používají raději mělčí květináče (míněno ty velké) protože v květináčích hlubších než 13

    cm stejně spodní kořeny uhnívají.

3. Při přesazování do většího květináče a čerstvého substrátu nechávají krček rostliny víc

    vyčnívat ze zeminy, než v původním květináči.

4. V žádné roční době nesmí být květináč přemokřený.

5. Rostliny nikdy nenechávají na plném slunci, kromě velmi nízkého (ranního) a drží je co

    nejchladněji.

6. V polovině června (u nás koncem?) ostříhají všechny listy až u povrchu substrátu. Do pod-

    zimu vyrostou nové listy, které pak normálně zatahnou.

7. Květináče jsou zapuštěny v písku a pod květináčem nechávají vzdušnou mezeru.

8. Od konce léta postupně omezují zálivku až do zatažení.

9. Na jaře přihnojují zálivkou slabého roztoku hnojiva s vyšším obsahem dusíku, později už

    jen nízkodusíkatým hnojivem a jen v asi ¼ doporučené koncentrace.

    

     Závěrem ještě krátce k rozmnožování. Je možné samozřejmě především výsevem přírodních semen. K získání semen v kultuře jsou nutné dvě rostliny. Opylení se provádí nejlépe odstřiženým prašníkem. V jednom anglickém článku jsem se dočetl o úspěšném opylení několika prašníky, které pěstitel dostal poštou v obálce od svého přítele. Možné je také množení řízky. Báze rostliny sestává z více jednotlivých trsíků které se na jaře, krátce po vyrašení listů, odstřihnou pod rozvětvením řapíků, zbaví odumřelých listů a zasadí do substrátu v množárně.

 

Literatura:

[1] The Rock Garden Vol. XXII, part 2, number 87, January 1991, str. 169-171

[2] Quarterly Bulletin of the AGS, Vol.60, No.4, December 1992, str. 436-439

[3] The Alpine Gardener, Vol.73, September 2005, str. 272-285   

 

Vyšlo v časopisu Skalničky 1/2007