Rod Nomocharis

 

   Nomocharisy tvoří jakýsi přechod mezi rody Lilium a Fritillaria, ale habitem a cibulemi jsou bližší liliím. Všechny pocházejí zejména z čínské části Himálaje a z dost velkých výšek (až 4500m), takže to s nimi v kultuře není úplně snadné. Jsou si vzájemně hodně podobné, jen s malými rozdíly a navíc se v kultuře trochu kříží, takže i s jejich určením bývá někdy kříž.                

   Rod obsahuje sedm druhů, z nichž je ale v kultuře pokud vím jen pět. Všechny tvoří z cibule silnou vztyčenou lodyhu, v našich podmínkách 30-40 cm vysokou, někdy i méně. Lodyha je řídce porostlá v podstatě kopinatými listy a na vrcholu nese jeden nebo několik hodně otevřených miskovitých květů barvy od téměř bílé do tmavě růžové, s temně hnědočerveným terčem uprostřed a jsou více nebo méně karmínově kropenaté. Z vnější strany jsou tmavěji růžové a taková jsou i poupata.  Semeníky a semena jsou prakticky stejné jako u lilií nebo řebčíků.

   Ve snaze umět je od sebe rozlišit jsem se pokusil z Flory Číny na internetu rozeznat rozdíly mezi jednotlivými druhy. Zde jsou jejich zkrácené popisy, vystihující právě ty rozdíly:

Nomocharis aperta (Franch.)E.H.Wilson. Listy na lodyze střídavé, široce až úzce kopinaté, 3-5,5 x 0,8-1,2 cm. Květy o průměru 4-6 cm jsou bledě až sytě růžové růžové, ve vnitřní polovině řídce karmínově puntíkaté. Okvětní plátky celokrajné. Čnělka je 6,5-12 mm dlouhá a delší než vznikající semeník, čímž se odlišuje od N. saluensis.

Nomocharis saluensis Balf. Listy na lodyze střídavé, kopinaté, 3,5-7 x 1,6-2 cm. Květy o průměru 5-7 cm jsou bílé až růžové, hustě kropenaté malými skvrnkami. Okvětní plátky celokrajné, čnělka 2,5-4 mm dlouhá a kratší než semeník.

Nomocharis pardanthina Franchet. Listy na lodyze jsou v přeslenech, alespoň v horní části, eliptické až kopinatě eliptické, 2,5-7 x 1-3 cm, tedy poměrně mimořádně široké. Květy o průměru 3-5 cm jsou bílé až růžové, hustě pokryté malými karmínovými skvrnkami, zvláště na vnitřních okvětních plátcích. Vnější okvětní plátky jsou celokrajné, vnitřní na okrajích jemně zubaté.

   Nomocharis farreri (W.E.Evans)Harrow. Listy na lodyze ve spodní polovině střídavé, v horní v přeslenech, čárkovité až úzce kopinaté, 3-9 x 0,5-0,8 cm. Květy o průměru 4-6 cm mohou být bílé nebo světle až sytě růžové a kropenaté. Vnější okvětní plátky jsou celokrajné, vnitřní mělce nepravidelně ostře zubaté.

   Nomocharis mairei (H.Lév.)Griers. není bohužel ve Floře Číny uveden, ani jako synonymum,  ačkoliv podle jiné literatury pochází z Yunnanu.  Podle jiné (ale skalničkářské) literatury jsou listy v přeslenech, alespoň podle obrázků ani příliš úzké, ani široké. Květy velké, mělce miskovité, v různých odstínech růžové. Vnější okvětní plátky jsou užší než vnitřní a méně skvrnité než vnitřní, které jsou hustě pokryté malými  karmínovými skvrnkami a jejich okraje jsou krátce dřípené až nepravidelně zoubkaté. Přiznávám ale, že tento popis je trochu nejistý. Ale možná že nejistý je celý druh, protože někdy bývá toto jméno uváděno jako synonym pro N. pardanthina. Ale synonyma jsou ve Floře Číny uvedena a toto tam není.

   Tolik tedy popisy. Musím ještě poznamenat, že popisy těchto druhů se ve skalničkářské literatuře dost rozcházejí, dokonce i v tak zásadních rysech jako listy střídavé nebo v přeslenech. Určitou nejistotu vidím i na své rostlině N. mairei, která má sice okraje vnitřních plátků nepravidelně zoubkaté, ale listy na lodyze střídavé. Může to však být následkem křížení, t.j. že v kultuře nejsou čisté druhy.

   Pěstuji Nomocharisy víc než 25 let, se střídavými úspěchy a v různých obdobích střídavě všech pět druhů. Jsou pěkné, zajímavé a patří k rostlinám, které každý nemá. Pěstuji je ve vřesovištní části zahrady, na zimu nijak nepřikrývám a přesto mi jednou N. farreri vydržel 11 let a N. aperta, který je na připojeném snímku, je na svém místě už 13 let. Ale tak ideální to zase ve všech případech nebylo, častěji jsem o ně už v první nebo některé nejbližší zimě přišel. Všechny které jsem kdy měl jsem vypěstoval ze semen z klubových výměn, nejčastěji té naší. To je také v podstatě jediný způsob rozmnožování, protože vegetativně se vůbec nemnoží. Snad jedině pomocí šupin z cibulek, ale to jsem nikdy nezkoušel. Semena ale dává i u nás.

   Nomocharisy, stejně jako i jiné vysokohorské druhy, potřebují alespoň teoreticky v létě chladno a v zimě sušeji. Na to chladno, alespoň u mne, stačí částečně zastíněné místo, chráněné před největším úpalem. Přikrytí na zimu by se určitě vyplatilo, ale já to nezvládám, mám toho moc. Humosní zemina s příměsí kamenné drti je pro ně nejlepší a ve vegetační sezoně i dostatek vláhy. Nepřihnojuji je, ale jistě by jim to prospělo. Semenáčky po vyklíčení nechávám nejméně dvě sezony bez přesazování a na zimu je dávám do skleníku. Třetí, někdy až čtrvrtý rok je přesazuji do samostatných kelímků, případně sázím ven do vřesoviště. Někdy to zkouším i v květináči který na zimu schovám před dešti do skleníku, což je úplně nejlepší způsob jejich přezimování. A  protože jsou zatažené, tak třeba i pod pult na zem. Raší dost pozdě na jaře a rozkvétají koncem května nebo začátkem června.

Vyšlo v časopisu Skalničky 4/2009