Řebčíky, latinsky Fritillarie

                           Část I. - pěstování

 

   Řebčíky jsou jedny z nejpřitažlivějších cibulovin. Tajemná krása jejich květů, velký počet druhů z celé severní polokoule, poměrná dostupnost značné části sortimentu (pokud jste ochotni si je vypěstovat ze semen), snadnost jejich pěstování (pokud ovšem víte co potřebují a smíříte se s omezenou možností jejich pěstování ve volné půdě), to vše přispívá k jejich oblibě a popularitě.

   Pokud se uvedená tvrzení zdají někomu příliš odvážná, pokusím se je dokázat. Snad jen tu tajemnou krásu dokazovat nekusím. Věřím že každý, kdo jednou viděl nejen kostkované zvonce Fritillarie meleagris, ale také třeba zelenožluté květy F. bithynica, hnědě a žlutě pruhované zvonce F. graeca, sytě červenohnědé F. gracilis nebo purpurově šedomodré květy F. caucasica a další, bude se mnou jistě souhlasit. Ještě bych snad dodal, že u řebčíků někdy ta tajemnost převažuje nad krásou, ale proto nejsou pro mne o nic méně přitažlivé.

   Často se udává, že rod Fritillaria čítá něco přes 80 druhů. Ale Brian Mathew v knize The Smaller Bulbs uvádí kolem 150 druhů.

   Dostupnost sortimentu dokáži snadno. Stačí si vzít do ruky několik posledních seznamů naší výměny semen (pokud jste členem Klubu skalničkářů Praha – a pokud nejste, můžete být) a napočítáte přes 50 druhů. A to nemluvím o výměnách zahraničních klubů. V semenech je tedy dost druhů dostupných. Otázka však je, zda jsou správně určená. Řebčíky mají jednu dobrou vlastnost – nekříží se. Takže ze správně určených semen vypěstujeme vždy pravé rostliny. Já mám dnes v kultuře asi 60 druhů, a téměř všechny jsem získal ze semen. Přiznávám, že s dostupností cibulek je to trochu horší. Dceřinné cibulky přisazují jen některé druhy, ostatní se musí množit ze semen. Doba, která uplyne od vyklíčení do květuschopnosti cibule je 4 – 6 let. Takže řebčíky jsou sice dostupné v širokém sortimentu, ale jen pro trpělivého pěstitele. Sám ale každý podzim nabízím pro vážné zájemce určitý omezený počet cibulek různých druhů.

   Snadnost pěstování je možná trochu relativní pojem a uznávám, že řebčíky nejsou pěstitelsky tak snadné, jako třeba krokusy. Ale co to je snadné? Snadné jsou pro mne ty rostliny, které pěstovány podle pěstitelských doporučení, neodcházejí (tímto výrazem skalničkáři vyjadřují, že rostliny neodumírají, nehynou). Nesnadné jsou ty, které přes veškerou snahu a znalost jejich potřeb neudržím. A jestliže jsou moje nejstarší řebčíky (tím rozumím vzácnější druhy, nikoliv obyčejný Fritillaria meleagris) se mnou už 20 let, jsou to pro mne snadné rostliny. Tak tolik na úvod a nyní se podívejme, jak se řebčíky pěstují.

Výsevy

   Řebčíky, podobně jako ostatní cibuloviny, vysévám do směsi 1 dílu drnovky, 1 dílu bukové hrabanky a 1 dílu hrubého písku nebo kamenné drtě. Je to směs dostatečně výživná k tomu, aby v ní semenáčky mohly zůstat 2 až 3 sezony nepřepíchané a kontejner by měl být proto dostatečně hluboký, alespoň 10 cm. Používám vysoké 3 dcl kelímky. Semena která jsou plochá, klíčí údajně nejlépe když jsou v substrátu postavena na hranu, proto je zapichuji jedno po druhém pinzetou. Nevím jestli to skutečně pomáhá, ale semenáčky jsou alespoň rovnoměrně rozmístěné a každý má kolem sebe dost místa. Povrch pak zasypu asi 1 cm silnou vrstvou kamenné drtě o velikosti 4-8 mm. Kelímek nechám od spodu nasáknout vodou a zapustím venku do pískového záhonu.

Semenáčky

   Řebčíky vzcházejí buď po první nebo po druhé zimě od výsevu. V literatuře se udává, že je to dáno druhem, zda některé druhy (podobně jako u lilií) vzcházejí po první a jiné až po druhé zimě. Nemyslím však že je to pravda. Při mých výsevech jsem několikrát zaznamenal u téhož druhu klíčení prvním jarem a při jiném výsevu až druhým jarem. Nikdy jsem ale u řebčíků nezaznamenal klíčení po třetí zimě. Buď vzejdou v prvních dvou letech, nebo vůbec ne. Kelímky se vzešlými výsevy nechávám bez přesazování as 2 roky. Kamennou drť na povrchu ponechávám – semenáčkům nevadí a drží alespoň částečně v šachu mechy a játrovku. Přihnojování roztokem tekutého hnojiva, třeba Kristalonu, několikrát během vegetace pomůže urychlit růst cibulek. Druhy, které potřebují letní sucho dávím po zatažení pod střechu a nechávám bez zálivky až do října. V zimě kelímky chráním před nadměrným vlhkem.

   V prvním vegetačním období mají semenáčky jen úzké listy, podobající se krátké pažitce. V druhém roce už vytvářejí širší list. Po druhém vegetačním období je na začátku podzimu přesazuji a to buď celý obsah kelímku do většího květináče, nebo jednotlivé mladé cibulky samostatně. U druhů, které mohou být pěstovány ve volné půdě, je možno celý obsah kelímku vysadit přímo na místo a případné rozsazení provést po nejméně jedné další vegetační sezoně.

Letní sucho

   Při pěstování řebčíků je jeden problém o kterém jsem se dosud nezmínil. Je to jejich rozdělení na druhy, které po zatažení potřebují sucho a na ty, které ho nepotřebují. Jasné údaje v tomto smyslu jsem nikde nenašel. Pomáhám si tak, že usuzuji podle míst kde se daný druh v přírodě vyskytuje a zda tam letní sucha jsou nebo ne. Všeobecně lze říct, že evropské druhy s výjimkou východního středomoří letní sucho nepotřebují. Stejná situace je s druhy himálajskými. U řeckých druhů pak je letní sucho prospěšné a druhy z Malé a Střední Asie, ale také ze Severní Ameriky letní sucho mít musí. Souhrn vyčtených poznatků a mých vlastních zkušeností vypadá asi takto:

   O čtyřech druzích vím, že letní vlhko přímo potřebují, jinak chřadnou a ztrácejí se. Jsou to F. meleagris, F. pallidiflora, F. camtschatcensis a F. minuta (syn. F.carduchorum).

   Následující druhy letní vlhko snášejí, ale ne přílišné přemokření. Mohou proto být pěstovány ve volné půdě ale buď dobře propustné a drenážované, nebo pod většími stromy, kde je vždy sušeji. Je to F. caucasica, F. involucrata, F. lusitanica, F. montana, F. neglecta, F. nigra, F. pyrenaica, F. tenella a F. tubiformis vč. subspecie moggridgei. Přiřadil bych k nim i dva vysokohorské druhy – F. latifolia a F. michailovskyi, ale ty jsouobecně venku obtížné a je jistější je raději držet sušeji. Navíc tyto dva druhy nesnášejí přílišné vlhko v zimě, zvláště F. latifolia.

   O dalších druzích se domnívám, že při dobré drenáži a v sušším místě je můžeme venku zkusit, ale květináč a sucho v létě jsou rozhodně lepší. Sem bych dal druhy F. acmopetala, F. collina, F. graeca, F. graeca var. thessala, F. gussichae, F. gracilis, F. messanensis a snad i F. obliqua, F. pontica, F. sewerzovii a F. uva-

vulpis. Všechny ostatní druhy včetně amerických letní sucho potřebují, a to naprosté. Platí to pro dobu od jejich zatahování (když listy zežloutnou) až do října, u amerických až do listopadu.

Pěstování ve volné půdě

   Řebčíky, které potřebují nebo snesou letní vlhko, pěstuji ve vřesovištích a hájní partii, na slunci nebo i v polostínu. Myslím však, že mohou být pěstovány kdekoliv v zahradě a v jakékoliv propustnější zemině. Nepotřebují žádnou péči, občasná zálivka umělého hnojiva jim ale prospěje.

Pěstování v květináčích

Velkou většinu ze svých řebčíků pěstuji v hliněných květináčích nebo v plastových kontejnerech. Dospělé rostliny vysazuji nejraději do hliněných květináčů, protože v plastových se mi několikrát stalo, že vlivem zimního mokra cibulky buď zcela uhnily, nebo nahnily a značně zeslábly. V hliněnách květináčích jsem toto nikdy nepozoroval. Pokud přece jen někdy použiji plastové kontejnery, třeba pro drobné cibulky na dopěstování, dávám je na zimu někam, kde na ně neprší.

   S řebčíky v květináčích zacházím každoročně takto: Po zatažení (zežloutnutí listů) odnesu květináče postupně do skleníku, kde je skládám i na sebe a nechám je tam bez povšimnutí a samozřejmě bez zalévání až do konce září. Je však možno je uložit kdekoliv, kde neprší a kde je teplo – např. na půdu, do dřevníku apod. Během října a u druhů sekce Rhinopetalum a u amerických až během listopadu postupně jeden květináč po druhém vyklepnu, velké cibulky přesadím do čerstvé zeminy a čistého květináče a malé, pokud jsou, přesadím do kontejnerů na dopěstování. Je také možné a někdy to tak dělám, vyjmout cibulky mnohem dřív, třeba v červenci a do těch podzimních termínů je pak držet v kelímcích pod silnou vrstvou suchého písku. Rozhodně ale cibulky nesmějí zůstat volně na vzduchu! Mají příliš slabé slupky a vyschly by tak, že by je to zničilo. Veškerou starou zeminu vyhazuji na hromadu drnovky, kterou pak používám na jiné účely. Vždy se v ní totiž vyskytne nějaká zapomenutá drobná cibulka která není skoro vidět a kdybych tu zeminu použil byť jen zčásti znovu, měl bych za pár let v květináčích směs různých druhů.

   Květináče pro dospělé cibulky používám o průměru 14-15 cm, což postačuje pro 6 – 8 cibulek. Používám stejnou směs jako pro výsevy a do ní přimíchám do každého květináče špetku síranu draselného. Cibulky sázím asi do poloviny výšky květináče a podsypu je čistým pískem. Květináč pak doplním zeminou až nahoru, vrátím a případně opravím jmenovku, zaleji a zapustím venku do pískového záhonu, který je na slunném místě. Hliněné květináče zapouštím  tak, aby jejich okraj byl 1 – 2 cm pod povrchem písku. Nepraskají tak vlivem mrazů.

   Takto zapuštěné květináče zůstanou v pískovém záhonu po celou zimu nepřikryté a zcela vystavené dešti a mrazu, s výjimkou amerických druhů. Na stejném místě je nechám i na jaře, kdy začnou rašit a pak kvést. Během vegetační doby je asi třikrát přihnojím a nechám je zase do doby, kdy jim začnou žloutnout listy. Pak se celý cyklus opakuje.

Americké řebčíky

Pocházejí téměř výhradně z Kalifornie a nejenže vypadají poněkud odlišně od euroasijských druhů, ale vyžadují také poněkud jiné zacházení. Především je to jejich pochybná mrazuvzdornost, která mne nutí ukládat květináče v listopadu po eventuelním přesazení a zalití do sklepa, kam na ně nemůže mráz. Nejsem si jist, zda to potřebují všechny americké druhy, ale pro jistotu je tak chráním všechny. Ale už koncem února je přenáším do studené komory k oknu, protože velmi brzy raší a několikrát mi vyrašily ve sklepě v naprosté tmě a byly symozřejmě bílé a zdeformované. Koncem března je dávám do skleníku a ven raději až po „zmrzlých“.

   Další specialitou, ba přímo nectností amerických řebčíků je jejich snaha vytvářet velké množství drobných, zrnku rýže podobných cibulek na úkor růstu mateřské cibule. Je proto mnohem obtížnější přivést je do květu. Po letech jsem přišel na to, že v tomto směru pomáhá přesazovat cibulky co nejméně. Každoročně vyměňuji v květináči jen zeminu nad cibulkami a s cibulkami nehýbu. Raději víc přihnojuji ve vegetační době. A když už jednou za několik let se k úplnému přesazení do čerstvé zeminy odhodlám, snažím se to provést velmi opatrně, aby každá velká cibule si pokud možno uchovala co nejvíce těch drobných, které jsou usazeny na jejím povrchu. Zřejmě i ony dodávají sílu mateřské cibuli, ale přesto fungují i normálně, tj. dají se z nich za několik let vypěstovat cibule velké, květuschopné, ale trvá to déle než u euroasijských řebčíků.

Vyšlo v časopisu Skalničky 1/1996