Nové rostliny na mé skalce

Často se snažím pěstovat nové a poměrně neznámé rostliny. Přináší mi to víc potěšení a snad i vzrušení, když vidím jak pro mne zcela neznámé rostliny začínají klíčit ze semen, když je mohu vypiplat až do dospělé velikosti a když pak konečně zakvetou, pokud vůbec. V některých případech se to totiž třeba ani nepodaří, protože obvykle ty málo pěstované nebo zcela nové rostliny bývají současně, i když ne vždy, i obtížně pěstovatelné. A tak jsem se v tomto článku pokusil tyto rostliny krátce charakterisovat a popsat své zkušenosti s nimi.

Androsace armeniaca var. macrantha
Je to dvouletka,
příbuzná známé A. albana a pochází z vých. Turecka. Tvoří jednotlivé listové růžice podobné A. albana, ale robustnější, s listy 3-5 cm dlouhými, po okrajích hrubě tupě vykrajovanými. Její hlavní předností jsou poměrně (na pochybek) velké květy které jsou bílé, mají v průměru až 15 mm a jsou neseny na asi 15 cm vysokých stoncích. Od typové var armeniaca, která se vyskytuje v Zakavkazsku, se liší tím, že má květy hustě pokryté žláznatými chloupky a květy jsou větší, což je asi hlavní důvod proč var. macrantha je v kultuře zatímco var. armeniaca pravděpodobně ne. Je trochu choulostivá na zimní přemokření ale nikdy ji nepřikrývám a většinou vydrží. Množí se jedině semeny, která uzrávají dost pozdě.

Aquilegia scopulorum
Pod tímto jménem se velmi často vyskytuje kříženec, nebo dokonce omyl. Pravá a čistá A. scopulorum, pocházející ze Skalistých hor, má jemně vykrajované šedozelené lístky s nádechem do modra a velké květy různých odstínů modré, někdy až narůžovělé, s velmi dlouhou ostruhou, nejméně 4 cm. Není příliš choulostivá a podobá se trochu jiné americké krásce, A. jonesii, ale proti té má velkou přednost - ochotně kvete. Daří se jí nejlépe v hodně kamenité a humosní zemině na odklonu od slunce.

Arenaria hookeri
Pochází ze západu Severní Ameriky, z oblastí s letním suchem a z nevelkých výšek. Tvoří bochánky jen velmi pomalu přirůstající a sestávající z krátkých lodyžek, olistěných asi 8 mm dlouhými, jehličkovitými, tuhými až pichlavými listy. Bílé hvězdičkovité květy jsou na asi 3 cm vysokých stvolech a mají 8-10 mm v průměru. Podle literatury je ale v kompaktnosti a výšce stvolů značně proměnlivá. Mám ji vysazenou ve vrcholové partii tufové skalky, v hodně chudém a propustném substrátu. Prospěje jí letní zákryt tabulkou skla, který jí pomůže dostat se do svého přirozeného období vegetačního klidu, kdy celý bochánek sežloutne a v září, po odstranění skla, se znovu zazelená. Pokud letní období sucha nemá, stává se že příští rok nekvete. Zimní zákryt podle mé zkušenosti nepotřebuje.

Aster linariifolius
V přírodě je rozšířen na východě USA. Tvoří keřík, u báze dosti dřevnatý, s tuhými vztyčenými nebo částečně polehlými lodyhami. Ty jsou asi 20-30 cm vysoké a porostlé úzkými jehličkovitými lístky 15-20 mm dlouhými. Na vrcholech lodyh a v paždí některých listů se ve druhé polovině léta objevují astrovitá květenství asi 2 cm v průměru, levandulové barvy. Podle mé pětileté zkušenosti je to rostlina nenáročná, snadno pěstovatelná a sama se i trochu vysévající. Slunné stanoviště.

Caltha leptosepala
Tento severoamerický blatouch se od našeho dost zásadně liší, a to hlavně svými květy, které jsou větší, bílé se žlutým středem, užšími květními plátky a podle mého názoru hezčí.  Jeho listy jsou srdčité, kožovité, květní lodyhy mají jen jeden menší list a nesou jen jeden, vzácněji dva květy. Vyžaduje vlhčí stanoviště na slunci nebo v polostínu a těžší hlinitou zeminu. Není ale tak bezproblémový jako náš domácí blatouch.

Calyptridium umbellatum
Je to další americká skalnička, tentokráte ze suťovišť a vyšších poloh Kalifornie. Vytváří růžici k zemi přitisklých, tmavě šedozelených, masitých, kopisťovitých listů s výraznou nervaturou, měřící v průměru asi 8 cm. Ze středu růžice vyrůstají silné poléhavé a načervenalé stvoly do 10 cm dlouhé, na jejichž koncích jsou hlávky světle růžových květů, které v poupatech vypadají jako kočičí tlapky, po rozkvětu ale víc načepýřené. Proto je Američané nazývají Pussy Paws (kočičí tlapky). Je to rostlina která nemá ráda vlhko, potřebuje chudý, hodně propustný substrát a odklon od slunce. To jsem si ale uvědomil až v létě 2003, kdy mi tuto rostlinu, vysazenou v pískovém záhonu, k mému překvapení spálilo žhavé slunce.

Campanula alsinoides
Je to roztomilá, drobná, trochu rozcuchaná rostlinka, ne vyšší než 10 cm, pocházející z Himálaje. Vytváří větší počet neuspořádaných lodyh s malými, podlouhle vejčitými lístky, které jsou nezřetelně zubaté a z obou stran plstnaté. Malé květy asi 12 mm dlouhé jsou vztyčené, bílé, s ohrnutými cípy. Má ale jednu velkou nectnost - v kultuře se chová jako letnička. Není však nijak obtížná a sama se na skalce vysévá a tak udržuje.

Campanula choruhensis
Je to jeden z nejkrásnějších zvonků, pocházející z Turecka. Má sivozelené, nepravidelně zubaté listy a velké bílé květy o průměru až 3 cm otvírající se z růžových poupat. Pochází ze sušších oblastí a vyhovuje jí svislá stinná štěrbina ve vyšší partii skalky nebo alespoň s odklonem od slunce a ochrana před dlouhotrvajícími dešti v létě i v zimě. Jednu rostlinu pěstuji i v pískovém záhonu, který představuje 20 cm čistého hrubého písku smíchaného s kamennou drtí, tam ale dostává plné slunce.

Celmisia allanii
S Celmisiemi, podobně jako s většinou rostlin pocházejících z Nového Zélandu, je to u nás těžké. Nesnášejí naše zimy ať už co se týče mrazů, nebo i vlhkosti. Má nádherně stříbrné, mečovité listy a bílé astrovité květy se žlutým středem na asi 12 cm vysokých kolech. Pomalu se rozrůstá přisazováním postranních růžic. Pěstuji ji pro jistotu v květináči zapuštěném venku až po okraj do země a na zimu dávám do skleníku.

Cotula atrata ssp.luteola
je další novozélandská skalnička. Tvoří nízké řídké koberečky plazivých hnědozelených lodyžek s dvakrát peřenosečnými listy stejné barvy a asi 1,5 cm dlouhými. Neobvyklé květní úbory sestávají z matně černého terče o průměru asi 1,5 cm a malých, světle žlutých paprskovitých květů. Je to rostlina do polostínu (sluneční úpal ji dokáže zahubit) a do propustného, hodně kamínčitého substrátu. Dávám jí asi 50% kamenné drtě s drnovkou a listovkou. Jako novozélandská rostlina potřebuje zimní kryt.

Delosperma ashtonii
Skalnička z vysokých poloh pohoří jižní Afriky. Tučnými šedozelenými listy pokryté lodyhy asi 10 cm i více dlouhé vytvářejí řídké koberečky. Kvete po celé léto až 5 cm velkými karmínovými květy s bílým středem, podobnými kosmatcům. Vytváří u nás semena. Pěstuji ji v hodně chudé, písčité směsi nebo vůbec jen v čistém hrubozrnném písku. Mrazy do asi -10ºC snáší bez úhony, pokud je v suchu. Zimní vlhko ji většinou zahubí.

Dianthus raddeanus
Tento hvozdík z Armenie je u nás snad dosud neznámý. Tvoří nízký trs dosti hrubých, asi 4-5 mm širokých a 5-6 cm dlouhých tmavě zelených listů, těsně nad nimiž se otevírají velké květy. Ty jsou asi 3,5 cm v průměru, světle růžové, k bázi přecházející do bílé, s okvětními lístky poněkud rozestouplými a na koncích ostře zubatými. Potřebuje slunné místo v chudším, dobře propustném a kamínčitém substrátu, nemá rád přemokření.

Eriogonum flavum
Rostliny tohot rodu je možno získat jedině výsevem semen z přírody (všechny pocházení z amerického západu). V kultuře bohužel semena nedávají a řízkování se vůbec nedaří. E. flavum je rostlina v květu 10-15 cm vysoká, s tmavě zelenými listy asi 10 x 50 mm a hlávkami drobnějších žlutých květů na dosti dlouhých lodyhách. Pochází ze suťovišť amerického západu a v kultuře není příliš obtížné, za předpokladu dobře propustného kamínčitého substrátu. Má kouzelnou varietu xanthum, která ke mnohem kompaktnější, menší a krásně stříbřitá.

Eriogonum umbellatum var. porteri
E. umbellatum je velmi proměnlivý druh a v důsledku toho je botaniky popsána řada jeho variet (vím o dvanácti, ale to asi nebude všechno). Var. porteri je jedna z nejmenších. Dřevité poléhavé lodyhy se zelenými eliptickými listy se i s velkými hlávkovitými květenstvími vejdou do 6, maximálně 8 cm výšky. Červená poupata se otevírají do sytě žlutých květů a tyto rostliny jsou stejně snadno pěstovatelné, jako typová forma. Ale sehnat je, to je problém.

Gentiana algida
Je to arktický hořec z Asie a Severní Ameriky, podobný evropskému hořci ledovcovému (G. frigida) a podobně obtížný až beznadějný na pěstování. Tvoří růžice úzkých, do žlábku prohnutých listů několik cm dlouhých. V době květu vyrůstá ze středu růžice silná lodyha, v přírodě až 20 cm vysoká s několika podobnými listy. Jeden nebo i více květů vyrůstají z vrcholu lodyhy nebo z paždí lodyžních listů. Květy jsou 5-7 cm dlouhé vztyčené pohárky krémově bílé barvy s tmavě fialovým, ke špičce houstnoucím tečkováním. V přírodě kvete koncem léta. To hlavní, co tato rostlina potřebuje, je chladno a to jí u nás v létě těžko zajistíme. Rostliny, které jsem získal výsevem přírodních semen jsem vysadil do od slunce odkloněného kyselého suťoviště a vydržely tam téměř tři roky. Květů jsem se ale nedočkal a ani jsem se tomu moc nedivil.

Helichrysum sessilioides
Tato skalnička z Dračích hor v jižní Africe se často pěstuje pod starším jménem H. sessile. Je to slaměnka, tvořící kompaktní polokulovité bochánky složené z růžic asi 1 cm dlouhých tmavě zelených listů pokrytých hedvábitými chloupky. Bílé papírovité úbory se žlutým středem mají asi 1,5 cm v průměru a jsou zcela přisedlé k povrchu bochánku. Z počátku jsem se domníval, že není mrazuvzdorná a na zimu dával s květináčem do skleníku, ale později jsem zjistil že kromě snad extremně simných mrazů ji ničí spíš zimní mokro. Pěstuji ji jak v květináči, tak i ve skalce přikrytou tabulkou drátěného skla po celou zimu.

Leontopodium fauriei
Je to pěkná drobná protěž z japonských hor, celá pěkně chlupatě stříbřitá a jen asi 6-8 cm vysoká. Potřebuje, podobně jako všechny protěže, hodně chudý a propustný substrát, obsahující jen 10-20% zeminy a zbytek písek a kamenná drť o zrnění 4-8 mm. Tento druh navíc ještě podle mé zkušenosti i přikrytí tabulkou drátěného skla v zimním období, protože zimním vlhkem uhnívá v krčku.

Linum olympicum
Pochází z bithynianského Olympu v Turecku. Má poléhavé, 8-10 cm dlouhé lodyhy s úzkými, zašpičatělými, modrozelenými listy. Květy na koncích lodyh jsou fialově růžové. Původní rostlina z r. 99 mi v létě 2001 uhynula, myslím ale že spíš na přílišné vlhko, než úpalem. Měl jsem však založené řízky, díky nimž jsem si tento druh zachoval. Potřebuje tedy zřejmě chránit před nadměrnou vlhkostí.

Oenothera caespitosa
Tato severoamerická pupalka pochází ze suchých až pouštních oblastí střední a západní části USA. Rozrůstá se podzemními výběžky a nad zemí vytváří trsy šedozelených, úzce kopinatých a hrubě zubatých listů. Velké bílé květy 5-8 cm v průměru se otvírají večer a v následujícím dopoledni růžoví a vadnou. Vytváří ale stále dost nových poupat takže kvete měsíc i déle, u mne většinou v červnu. Potřebuje suché místo třeba pod nějakou velkou hustou jehličinou na plném slunci.

Physaria bellii
Celý rod Physaria (podobně jako příbuzný rod Lesqerella) jsou pěkné a dost suchomilné rostliny amerického západu. P. bellii je endemit státu Colorado, tvořící až 20 cm velké růžice s krásně šedostříbřitými listy a bohatstvím žlutých čtyřplátečných květů na mnoha až 10 cm dlouhých stvolech. Má ráda slunce a sucho, což platí pro celý rod. 

Primula gracilipes
Patří do nádherné himálajské sekce primulí, která se jmenuje Petiolares, vyznačující se přisedlými okolíky květů uprostřed listových růžic a velmi obtížnou pěstovatelností v oblastech s vysokými letními teplotami, jako jsou u nás. Ve Skotsku, kde je v létě sotva 25ºC, jdou tyto primulky bez problémů. Držím ji v hliněném květináči, v kamenito-humosním substrátu a přihnojuji zálivkou umělého hnojiva, což tyto primulky oceňují. Podmínkou pro její pěstování je stín, úplně bez slunce, co nejchladnější místo v zahradě a v zimě sušeji (skleník).

Pterocephalus pinardii
Pochází z Turecka a je hezčí než řecký perohlávek P.parnassii. Tvoří šedozelené nízké koberečky poléhavých lodyh s listy asi 3 cm dlouhými s hluboce vykrajovanými okraji. Velké hlávky růžových květů se objevují po celé léto. Potřebuje sušší stanoviště. V mém případě mu k tomu stačí prudký jihovýchodní svah tufové skalky.

Senecio canus
Tento starček pochází z pelyňkovišť Skalistých hor a zasahuje i do vyšších poloh. Vytváří růžici šedozelených celokrajných listů pokrytých šedavými chloupky. Z růžice vyráží v době květu několik lodyh, každá s několika jasně žlutými úbory. Jako většina rostlin z amerického západu potřebuje sušší podmínky, než jaké obvykle poskytuje naše podnebí. Vysazen v r. 1999 na třech různých místech, přežil do stadia kvetení jen v pískovém záhonu, ale i tam v následující zimě uhynul, zřejmě přílišným mokrem.

Senecio werneriaefolius
Je to starček, dosti podobný předešlému. Má více zelené listy a není ani tolik choulostivý na vlhko. Vysazen na nepříliš drenážované místo ve skalce, kvetl mi ve dvou následujících letech, než mě opustil.

Viola zoysii
Škoda že tahle krásná violka je tak obtížně pěstovatelná. Její výskyt v přírodě sahá od východních vápencových Alp přes pohoří bývalé Jugoslavie až po Balkán. Tvoří úhledné a kompaktní trsy hrubě do obloučků vykrajovaných lístků podobných druhům V. alpina nebo V. grisebachiana. Dosti velké žluté květy jsou díky krátkým stonkům jen asi 5 cm nad zemí. Potřebuje místo s odklonem od slunce, na prudkém severním svahu a propustný hodně kamínčitý substrát s přídavkem vápníku.

Vyšlo v časopisu Skalničky 4/2002