Nové rostliny na mé skalce V

 

     Již popáté jsem vzal na pomoc své záznamy o pěstovaných rostlinách a z několika desítek rostlin, které se před pěti lety, tj. v r. 2001, objevily v mé zahradě, jsem vybral několik následujících, o kterých by snad stálo zato se zde zmínit. Mnoho jich z různých důvodů vynechávám, buď proto že jejich vysazení do zahrady následoval totální neúspěch (např. Primula deorum nebo Pulsatilla campanella), nebo proto že jejich získání a následné úspěšné pěstování je nepravděpodobné (Chrysanthemum tomentosum, Gentiana froehlichii nebo Silene bolanderi), nebo že o dané rostlině dosud málo vím (Mertensia maritima), nebo že mi chybí obrázek (Saxifraga flagellaris). Zde je tedy to, co z toho výběru zbylo:

 

Androsace akbaitalensis Derg. Tento pochybek, pocházející z Ťan-Šanu, Pamiru a západního Himálaje, dostal jméno podle průsmyku Akbaital v Pamiru. V přírodě roste ve výškách 3500 až 5000 m. Tvoří malé, nepříliš husté koberečky růžic, které mají průměr 1,5-3 cm a jsou složeny z lístků asi 5 mm širokých, na špičce zakulacených a po okrajích a na špičce brvitých. Květenství na 3-4 cm vysokém stvolu tvoří okolík 3-6 květů krémově bílé barvy s velkým žlutým očkem. Vyséval jsem ho koncem roku 2000 ze semen přivezených z Ťan-Šanu a od té doby ho udržuji řízkováním, protože občas o něj v horkých letních dnech přijdu. Pěstuji ho většinou v květináči, podobně jako další vzácnější pochybky, zkouším ho ale i ve skalce (viz obrázek). Podle anglické monografie je poměrně dobře pěstovatelný, ale u nich bývají letní vedra jen málo přes 25°C.

 

Campanula bellidifolia Adams. Je to jeden z kavkazských zvonků ze skupiny C. tridentata, často pěstovaný, ale často také zkřížený s příbuznými druhy, takže už nemá své typické chudobkovité úzce lžičkovité listy, pro které dostal své jméno. Ale tento zvonek pěstuji už dávno a dnes chci představit jeho růžově kvetoucí formu, kultivar ´Rosea´. Má velké, světle růžové květy, bohatě kvete a je snadný. V plném květu je na něj vskutku radost pohledět. Dává semena, ale když jsem je zkusil vyset, a pak do květu dopěstoval jen jednu rostlinu, kvetla modře přesto že semena byla velmi světlá, mnohem světlejší než z modrokvěté formy. A tak nejspolehlivější způsob rozmnožování je řízkování. Z několikaletého rozrostlého trsu se dá po obvodu oddělit několik samostatných trsíků, které v množárně spolehlivě zakoření.

 

Dryadanthe tetrandra (Bunge)Juz. Tato rostlina, vypadající jako drobná mochna a pocházející z Ťan-Šanu, se v r. 2000 objevila v klubové výměně semen. Vyklíčilo mi několik rostlinek a jednu z nich jsem vysadil do skalky na místo chráněné větším kamenem před slunečním úpalem. Postupně vytvořila drobný, velmi pomalu se rozrůstající kobereček plazi- vých lodyžek s chloupkatými trojlaločnými listy. Vydržela zde asi 4 roky, ale k mému zklamání nikdy nezakvetla, možná proto že to místo bylo příliš zastíněné. Nakonec po zimě 2005/06 už nebyla. Podle literatury má žluté květy 5-7 mm v průměru, na stopkách jen o málo převyšujících listy.

 

Erigeron aurantiacus Regel pochází rovněž z Ťan-Šanu. Je to bohužel trochu vyšší rostlina, než by mi bylo milo, ale má krásná, velká, oranžová květenství sestávající ze stejnobarevného terče a velkého počtu paprskovitých květů. Úzce kopinaté až kopinaté listy jsou asi 8 cm dlouhé a 1,5 cm široké. Z listové růžice vyráží několik bezlistých stvolů asi 20 cm vysokých, v kultuře někdy i vyšších. Pěstoval jsem ho ze semen sbíraných v Ťan-Šanu v r. 2000, ale po pravdě nebylo to poprvé. Poprvé jsem ho koupil u pana Šubrta v Hořicích už v r. 1979. Ten- krát mi vydržel ve skalce na slunném místě a v normální skalkové zemině až do r. 1986 a každoročně, někdy i dvakrát, kvetl. V druhém případě vydržel jen dva roky, ale nechal po sobě samovolný semenáč, který pak ale po prvním odkvětu v následující zimě také skončil. K mému překvapení se ale další semenáč objevil v r. 2006 a v následujícím kvetl.

 

Eritrichium howardii (Gray)Rydb. Tato americká pomněnečka rozhodně patří ke „špekům“ ve skalce. Pochází z vápencových oblastí Skalistých hor ve státech Montana a Wyoming, kde neroste v tak vysokých polohách jako E. nanum, ale jen něco přes 2000 m. Tvoří bochánky úzkých stříbřitých lístků které v přírodě vypadají jako malý, stříbřitý ježeček, v kultuře jsou ale méně kompaktní. Listy jsou užší a delší, než E. nanum a špičaté. Nebesky modré květy jsou u mne na asi 3-5 cm vysokých stvolech a po odkvětu se ještě trochu prodlužují. Vyžaduje sušší místo, nejlépe v travertinové skalce a raději odkloněnou polohu, která by ji chránila před úpalem. Ale když mi vyklíčila poprvé, ze semen z přírody, nevěřil jsem že je to Eritrichium. Domníval jsem se že je to nějaký Hymenoxys a vysadil jsem ji do jižního svahu travertinové skalky, na plné slunce. Přesto tam tenkrát vydržela čtyři roky a třikrát kvetla. Teď ji dávám na odkloněné místo a tam tak dlouho nevydrží, přesto že ji na zimu přikrývám sklem. Ale urodí se mi vždy několik semen a jejich výsevem si ji udržuji. Asi bych se měl vrátit k té jižní expozici, ale bojím se spálení. Chyba?

 

Erythronium caucasicum Wor. Je kavkazský příbuzný našeho domácího kandíku. Má podobně zbarvené listy a podobně tvarované květy, ale v jejich zbarvení je rozdíl. Většina rostlin má květy krémově bílé se žlutým středem a žlutými prašníky. Pouze z literatury vím, že existují i formy s fialovými prašníky nebo i růžově fialovými květy. Rozkvétá vždy o několik dnů dříve než E. dens-canis, kvete spolehlivě, ale nepřisazuje další cibulky. Tvorbu semen jsem zatím nezpozoroval, musím zkusit umělé opylení. Mám tento kandík vysazen ve vřesovištní části zahrady, v polostínu a v humosnějším substrátu. Je spolehlivě mrazuvzdorný, třeba i v kvetoucím stavu.

 

Haplocarpha rueppellii (S.Bip.)Bean. Když jsem před šesti lety dostal od př. Jílkové tuto astrovitou rostlinu s poznámkou, že pochází ze střední Afriky z oblasti Kilimandžara, očekával jsem její brzkou ztrátu. Velmi jsem se ale mýlil. Těch šest let ukázalo, že je to úplný nezmar a ještě k tomu skoro až příliš rozrůstavý. Mám tuto rostlinu vysazenou na dvou místech. Na velké ploše na okraji skalky a podobně na okraji vřesoviště, v obou případech v obyčejné, spíše těžší zahradní zemi, v prvním případě na slunci, v druhém v polostínu. Rostlina tvoří ploché růžice okrouhlých, hrubě zubatých, tmavozelených listů, zespodu bělavých. Růžice se postupně rozrůstají a dnes zaujímají průměr asi 60 cm. Jednotlivá žlutá květenství na krátkých stopkách jsou asi 4 cm velká a mají černé prašníky. Její fotografie je ve Skalničkách 2/98. Množení zakořeněnými oddělky je velmi snadné.

 

Linnaea borealis L. Tato nízká, plazivá rostlinka, která má české jméno zimozel a kterou Angličané nazývají Twinflower (dvojkvítek) pochází ze severských zemí, kde roste v jehličnatých lesích. Vzácně se vyskytuje i v Alpách. Vytváří plazivé lodyžky řídce posázené okrouhlými lístky asi 1,5 cm v průměru, s dvěma zářezy po obvodu. Z lodyžek v době květu vyrůstají vzpřímené stvoly jen 5-7 cm vysoké a každý z nich nese dvojici nících, úzkých, růžových kvítků, které mi připomínají dřípatku Soldanella pusilla, ale jejich okvětní lístky nejsou dřípaté. Není příliš obtížná, ale má ráda humozní zeminu, polostín až stín, chladno, vlhko a nesnese přísušek. U mne kvete počátkem června a rozmnožuji ji v létě odebíranými řízky.

 

Ornithogalum sibthorpii Greut. Tato nizoučká cibulovinka ke mně přišla pod jménem O. nanum, což je její starší synonymum. Pochází z jihovýchodní Evropy a západního Turecka. Z cibule vyrůstá růžice velmi úzkých a asi 10 cm dlouhých listů a hrozen téměř přisedlých bílých květů, které mají na vnější straně zelené proužky. Mám tento snědek vysazený na slunném místě na záhonu, jehož povrch je pokryt oblázky a ta kvetoucí růžice, přitisknutá do povrchu oblázků, vypadá velmi roztomile. Je to jeden z nejhezčích snědků a navíc odolný a nenáročný na pěstování. Ve Skalničkách 1/93 byl již podrobněji popsán dr. Lhotskou.

 

Silene elisabethae Jan. roste v přírodě v jižních vápencových Alpách. Při loňském podzimním klubovém zájezdu jsme měli možnost potkat ji pod vrcholem Tremalza, kde rostla převážně ve štěrbinách vápencových skal. Tvoří trsy kopinatých, téměř lysých listů ze kterých vyrůstá několik podobně olistěných lodyh 10-15 cm vysokých s jedním, někdy i dvěma nebo třemi květy na vrcholu. Květy mají 3-4 cm v průměru, jsou sytě růžové až červené s dřípenými šupinami v hrdle. Okvětní lístky jsou rozestouplé, s hlubším zářezem uprostřed a zoubkovaným okrajem. Svými velkými červenými květy je krásná, je to taková evropská obdoba americké S. hookeri, ale není příliš snadná na pěstování. Zkusil jsem ji ve štěrbině tufové skalky, ale také v nevápencovém suťovišti. Snese dost horkého slunce, ale zimní vlhko ji ničí. Pěstoval jsem ji už třikrát, ale jen jednou kvetla ve dvou letech po sobě, a to právě v tom suťovišti. Většinou po prvním odkvětu v následující zimě uhynula.

Vyšlo v časopisu Skalničky 4/2007