Nové rostliny na mé skalce II

 

Aethionema caespitosum

Tato sivutka je krásný, stříbřitý trpaslík, ale dost netýkavka. Listy v hustě uspořádaných drobných trsech až růžicích jsou úzké, asi 5 mm dlouhé a na vrcholu pichlavé. Růžové až levandulové květy v zahuštěném květenství se vyvíjejí na stoncích cca 2 cm dlouhých a měří v průměru kolem 7 mm. Pochází z Turecka a ze sousední části Kavkazu, kde roste na kamenitých stráních až do výšky 2900 m. Z jejího vysazení do skalky jsem měl radost už dvakrát, ale nikdy netrvala dlouho. V obou případech nepřežila hned první horké letní dny. Poprvé byla vysazena na slunci, které ji zřejmě spálilo. Podruhé jsem ji vysadil na odkloněné místo, ale ani to nepomohlo. Takže – pokud budete mít někdy možnost ji pěstovat, pozor na ni. Není to jen tak nějaká obyčejná sivutka.

 

Alyssum aizoides

To je mnohem snadnější skalnička a pochází také z Turecka, kde roste na kamenitých stepích s vápencovým podkladem ve výšce 1000-1700 m. Její polštářky jsou složeny z mnoha krátkých lodyžek, olistěných drobnými, okrouhlými a stříbřitě chlupatými listy. Podobá se tařici Alyssum propinquum, ale je drobnější a stříbřitější. Žluté, přisedlé květy na koncích lodyh jsou drobné – měří jen do 3 mm, což jí trochu ubírá na hodnotě. Ale zato je jich záplava (viz Galerie). Pěstuji tuto rostlinu na jižním svahu skalky na plném slunci, v dobře propustné a chudší zemině. Na zimu ji nepřikrývám, zřejmě to nepotřebuje. Semena u mne nevytváří, takže ji množím pouze řízkováním  v červenci nebo v srpnu. Původně jsem ji měl za A. caespitosum.

 

Androsace rigida

Tento pochybek byl zaveden do kultury teprve v osmdesátých letech. Pochází ze sušší části himálajské oblasti Číny, kde roste na otevřených stanovištích ale často i v řídkých horských lesích v nepříliš velkých výškách (na himálajské poměry) – 2500 až 3500 m. Je velmi variabilní ve velikosti listových růžic, v šířce listů a v intensitě jejich ochlupení. Listy v růžicích jsou eliptické až široce lžičkovité, 1-2 cm dlouhé. Na zimu vnější listy odumírají a vnitřní se stahují do tvaru malé kuličky, která se na jaře opět rozvine do růžice a posléze z jejího středu vyráží květní stvol a několik tuhých šlahounů asi 4 cm dlouhých s dceřinnými růžicemi na koncích. Tyto šlahouny zůstávají vztyčené, takže celá rostlina tvoří po několika letech hodně řídký, asi 10 cm vysoký kopeček. Květy jsou růžové v několikačetném okolíku na vrcholu stvolu 2-4 cm vysokém (obrázek viz Galerie).

Poněkolika letech shledávám pěstování tohoto pochybku poměrně snadné v květináči s propustným sunstrátem při přezimování ve skleníku. Pokud jsem ho ale vysadil do skalky, neuspěl jsem. Důvodem bylo zřejmě přílišné vlhko našich zim. Množím ho řízkováním a v menší míře i výsevem. Semen vytváří ale málo.

 

Corydalis buschii

Tato drobná dymnivka, pocházející z vlhčích lesních porostů a mokrých luk od Dálného východu Ruska přes Čínu a Mandžusko až do severní Koreje, se začíná v posledních letech úspěšně na našich zahradách zabydlovat. V zemi má hlízy neobvyklého tvaru, které jsou lámavé, úzké, rozvětvené a mají ztluštělé konce. Proto byla v poslední době vyčleněna do samostatného rodu Pistolochia. Z hlíz vyrůstají lodyhy, z nichž každá nese 3-4 střídavé listy bohatě dělené do mnoha mírně zašpičatělých úkrojků. Růžově purpurové květy, dlouhé 2-2,5 cm, jsou uspořádány v krátkých hustých hroznech na stvolech jen o málo převyšujících listy (viz Galerie). Tuto dymnivku pěstuji již asi sedm let ve vřesovišti, na místě které je asi od 10 hodin vystaveno slunci a nezdá se že by jí to vadilo. Zimu přežívá bez jakékoliv ochrany a celý trs je rok od roku větší. Namnožit jsem ji dosud nezkusil, ale rozdělit rozvětvenou hlízku nebude asi problém.

 

Dianthus versicolor

Tento hvozdík, pocházející z Ukrajiny a Ruska od Sibiře přes střední Asii až po Dálný východ, se příliš často nepěstuje. Je 10-12 cm vysoký, má velmi úzce kopinaté listy na lodyhách, na jejichž vrcholcích se vyvíjejí květy o velikosti asi 20 mm. Druhové jméno versicolor, což znamená vícebarevný nebo měňavý, se vztahuje k barvě jeho květů, které se otvírají téměř bílé a postupně se mění do žlutavě růžové a později až tmavě růžové. Jsou-li na rostlině vyvinuta zároveň všechna stadia kvetení, přináší to zajímavý barevný efekt. Potíž je ale v tom, že tato rostlina pochází ze sušších oblastí a přílišné vlhko ji zničí. Vykvetla mi jen jednou, aniž vytvořila semena a následující vlhký podzim a zimu nepřežila.

 

Erigeron elegantulus

Je to jeden druh z rodiny severoamerických turanů, kterých bylo mimochodem popsáno botaniky přes 200. Má kompaktní trsnatý vzrůst a až na barvu květů se habitem podobá druhu E. linearis, který je známější. Jeho čárkovité listy jsou jen 1-3 mm široké a celá rostlina je v době květu vysoká pouze 5-10(-15)cm. Jednotlivé květní úbory měří v průměru 2-3 cm, mají žlutý terč trubkovitých květů a okrajové jazykovité květy jsou levandulově modré. V přírodě roste v Oregonu a v Kalifornii převážně na pláních s podložím vulkanického původu do výšky asi 2000 m. V kultuře vyžaduje sušší stanoviště, a to zejména v létě. Nesnáší vápník. Měl jsem ho vysazen na slunném, dobře propustném místě v horní části skalky, kde vydržel asi 4 roky. Asi dvakrát zakvetl, ale semena astrovitých rostlin bývají z kvetení v zahradách velmi často neklíčivá, což byl i můj případ.

 

Minuartia circassica

Je to kuřička pocházející z pastvin Kavkazu a hor severovýchodního Turecka, kde roste ve výškách 2000-3800 m. Tvoří hustý kobereček čárkovitých listů, které jsou 15-25 mm dlouhé a jen 1-1,5 mm široké.Ten kobereček je pohledný a nevelký, po asi 15 letech neměří moje rostlina ani 15 cm v průměru. Ale v květu je tato rostlina bohužel dost vysoká. Bílé květy vyrůstají na stoncích dlouhých 15-20 cm (obrázek viz Galerie). Na skalce je to zřejmě bezproblémová rostlina. Podobně jako většina kuřiček vyžaduje jen slunné místo a jinak zcela normální podmínky.

 

Primula minutissima

Patří k obtížně pěstovatelným himálajským prvosenkám ze sekce, která dostala jméno právě po ní – Minutissimae. A jak by nebyla obtížná, když roste ve své domovině až do výšek téměř 6000 m ! V přírodě je rozšířená na suchých kamenitých úbočích z Kašmíru až po střední Nepál.Vytváří drobné růžice kopinatých, na vrcholu zašpičatělých, po okrajích ostře a hluboce zubatých listů o velikosti 20 x 5 mm. Pomalu se rozrůstá krátkými šlahouny do nizoučkých malých koberečků. Květy jsem dosud neviděl, ale mají být na stvolech jen 10-20 mm dlouhých a mít růžovou barvu. Přitom ji pěstuji již 12 let ! Za tu dobu jsem ji dvakrát obměnil za nové řízkovance, kterými si ji udržuji. Starší rostliny již dvakrát nevydržely letní vedra, přestože byly vysazeny v květináčích ve směsi 3 dílů kamenné drti a 1 dílu bukové hrabanky a v létě pak byly drženy ve stínu na nejchladnějším místě zahrady (v zimě ve skleníku). Je to dost beznadějné počínání,ale já stále doufám že mi jednou zakvete. Zkusím ji držet sušeji a alespoň v chladném jaru na slunci, to jí asi chybí.

 

Ranunculus brevifolius

Tento pěkný pryskyřník roste ve vápencových horských suťovištích v Apeninách a na Balkáně. Na zimu zatahuje a na jaře vyrážejí z oddenku silné lodyhy do 10 cm vysoké, na kterých se vyvíjejí velké žluté květy a teprve za nimi listy. Těch je jen několik, jsou vztyčené, masité, šedozelené. V kultuře roste celkem spolehlivě. Mám ho vysazen na severním svahu tufové skalky v hodně kamenitém substrátu již 12 let. Téměř se nerozrůstá. Každoročně vytváří jen několik nažek s dlouhým zobálkem, které poskytují jedinou možnost množení. Velmi podobný druh je R. hybridus z východních Alp, Dolomit a severního Balkánu, liší se zejména tím, že jeho nažky nemají zmíněný zobánek.

 

Veronica grandiflora

Když jsem se kdysi někde dočetl, že tento rozrazil má velké květy s mimořádně tmavě modrou barvou, snažil jsem se sehnat jeho semena z výměn semen zahraničních klubů. Podařilo se mi to během posledních dvanácti let již třikrát, ale teprve třetí pokus byl tak úspěšný, že mi rostlina po dvou letech vykvetla. Její květy však neměly průměr 15 mm, jako mají údajně v přírodě. Habitem je tento rozrazil podobný známému druhu V. aphylla. Pochází z Aljašky, Kamčatky a Aleutských ostrovů a je tudíž zvyklý na daleko chladnější klima než je u nás. To také byla příčina, že jsem hned v horkém létu, které následovalo po odkvětu, o něj přišel, přesto že byl vysazen na prudkém severním svahu skalky ve stínu vyššího kamene.

 

Viola alpina

Kdo navštívil někdy rumunské pohoří Fagaraš v době květu, jistě si pamatuje nádherné velké, růžově fialové květy této violky, otvírající se jen několik centimetrů nad zemí. Tato alpsko-karpatská skalnička se vyskytuje kromě východních Alp i v Karpatech včetně vysokých hor Slovenska, které jsou součástí tohoto systému. Ale já ji viděl jen na Fagaraši a hned jsem se do ní zamiloval. Nad kořenovým krčkem vytváří trs složený z dosti tuhých, oválných až vejčitých, na okraji vroubkovaných listů. Květy se vyvíjejí na krátkých stopkách, takže celková výška rostliny s květy je jen asi 5-8 cm. Díky svému vysokohorskému původu je tato violka v kultuře dosti obtížná. Pěstuji ji výhradně v tufové skalce. Má totiž ráda vápník a tuf svojí porovitostí umožňuje odpařování vlhkosti a tím se chladí, což vysokohorským skalničkám nadmíru vyhovuje. Navíc tuf v zimě nikdy nebývá přemokřený. Abych ji zajistil co nejchladnější místo ale s dostatkem světla, sázím ji na severní svah skalky za větší kámen, aby ji slunce nespálilo. Na zimu ji nepřikrývám, ale sklo nad ní proti dešti by jí určitě prospělo, zvláště pokud ji vysadíte do skalky z obyčejnéhi tvrdého vápence nebo v nouzi jiného druhu kamene. Zatím mi vydržela nejdéle 3 roky, přičemž ve druhém a třetím roce zakvetla, ale její květy byly přece jen menší a méně růžové, než v přírodě. Přesto byly krásné (viz Galerie).