Corydalis popovii

 

     Rod Corydalis, česky dymnivka, je dosti rozsáhlý rod převážně ze severní polokoule, rozdělený botaniky asi do 20 sekcí. Některé sekce zahrnují letničky, jiné trvalky a pět z těchto sekcí obsahuje rostliny hlíznaté. Ty jsou také nejčastěji pěstované v kultuře a jen těch je popsáno asi 60 – 70 druhů. To jen pro představu, o jak rozsáhlý rod jde.

     Dvě nejpočetnější sekce hlíznatých dymnivek jsou sekce Corydalis (30 druhů) a sekce Leonticoides (19 druhů). Nejrozšířenějším druhem sekce Corydalis je nám dobře známý C. solida, určitě nejsnadnější ze všech hlíznatých dymivek. Snad nejrozšířenějším druhem sekce Leonticoides je Corydalis popovii. Ale v rozšíření těchto dvou druhů je velký rozdíl. Zatímco C. solida je evropský druh, v našich zahradách velmi snadno pěstovatelný, skoro bych řekl až plevelivý, něco takového se o C. popovii rozhodně povědět nedá. Pochází totiž ze střední Asie, z oblastí s letním suchem. Vyskytuje se v Tadžigistanu, Turkmenistanu a Uzbegistanu, ve výškách 600 – 1500 m, na jílovito-kamenitých svazích.

     Vypěstoval jsem ho asi před šesti lety ze semen darovaných zahraničním přítelem (výsev v listopadu 2000), pěstuji ho v květináči a ven jsem se ho vysadit dosud neodvážil. Výsev mi tenkrát hojně vzešel hned v prvním jaru a semenáčky zpočátku dobře rostly. Protože hlíznaté a cibulnaté rostliny v prvním roce po vzejití nikdy nepřepichuji, nechal jsem výsev venku spolu s ostatními a trochu na něj zapomněl, což byla chyba. Mokré léto přežily jen dva semenáčky, jak jsem zjistil v následujícím roce při přesazování a vytvořené malé hlízky jsem našel úplně na dně kelímku. Přesadil jsem je do většího květináčku a zajistil jim tentokrát už zcela suché léto. O další rok později jsem našel hlízky opět na dně květináčku, proto jsem je přesadil do vysokého květináče, který má průměr 13 cm a je 20 cm vysoký. A v následujícím jaru, to už bylo 2004, poprvé kvetly. Raší a kvetou dost časně, první květy se otevřely už 5.dubna.

     Corydalis popovii Nev. je hlíznatá dymnivka, jejíž hlíza se trochu podobá hlíze bramboříku. Na horním povrchu hlízy je střed, ze kterého vyrážejí listnaté lodyhy. U starších a větších hlíz je těchto středů několik a dočetl jsem se, že je možno hlízu rozřezat tak, aby každý díl měl svůj střed, řezy zaprášit dřevěným uhlím a vysadit. Silné lodyhy 15-20 cm vysoké vyrůstají ze středu na všechny strany a tlačí se k obvodu květináče, pokud je tento příliš malý. Listy na lodyze jsou vstřícné, šedozelené a dvakrát, někdy i třikrát trojčetně dělené do okrouhlých lístečků z nichž prostřední je největší. Velké květy v řídkých hroznech se drží vodorovně a jsou asi 4 cm dlouhé. Květ sestává ze čtyř okvětních plátků z nichž horní a spodní jsou větší, většinou temně purpurové, postranní, vnitřní jsou světlejší a na vrcholu spojené, čímž tvoří jakousi ochranu pro prašníky a čnělku. Temně zbarvená přední část květu přechází postupně do světlejší ostruhy, která je světle růžová až skoro bílá.

     Rozmnožování této krásné dymnivky je možné prakticky jen výsevem. Hlízky nikdy nepřisazují dceřinné ani se nijak nedělí a výše uvedené rozřezání hlízy se mi zdá tak riskantní, že bych se ho asi neodvážil. Semen mi mnoho nedává, ale nějaká přece jen ano. Zatím jsem vypěstoval jen jednu generaci semenáčků, bylo jich jen několik a ty na mně vymámily dvě přítelkyně. Další úroda semen je vysetá a čekám zda vyklíčí. Semen bylo ale všehovšudy čtrnáct. Možná se jich urodilo víc, ale asi jsem je všechny neuhlídal, protože velmi snadno vypadávají z tobolek.

     Pěstuji tento Corydalis podobně, jako většinu asijských řebčíků. Substrát v květináči sestává ze stejných dílů drnovky, bukovky, písku a kamenné drti. Alespoň jednou za dva roky přesazuji do čerstvé směsi. Vlastně mohu prohlásit, že Corydalis popovii je snadno pěstovatelný, pokud mu zajistíme to letní sucho. Možná, že to sucho nemusí být naprosté, protože v přírodě zřejmě jsou hlízy dost hluboko, ale u mne to naprosté sucho dostává. Od zatažení do konce září nebo začátku října. Pak už zapouštím květináč ven do pískového záhonu spolu s fritillariemi. A jednou, až budu mít víc rostlin, bych ho chtěl zkusit i venku, pod velkým modřínem kde je v létě sucho a ještě mu to místo dobře vydrenážovat.

 

Vyšlo v časopisu Skalničky 2/2007