Skalnička s debilním jménem

 

V duchu se té kytičce omlouvám za ten trochu hanlivý nadpis. Vždyť ona nejen že za to jméno nemůže, ale navíc je v tom nevinně, protože  když se podíváte do Šmídova „Průvodce odbornými názvy rostlin“ zjistíte, že slovo „debilis“ je tam přeloženo jako slabý, ochablý, útlý. A o co že to vlastně jde? O rostlinu, kterou pěstuji už asi 6 let a která se jmenuje Collomia debilis.

   Je to podle mne docela hezká a hodná skalnička, navíc dosti osobitého vzezření, která stojí za pěstování. Pochází z vyšších poloh Skalistých hor amerického západu. S jejím popisem mám ale trochu problém. Dokáži popsat rostlinu, kterou pěstuji, to ano. Ale z různých literárních pramenů vím, že je to druh značně proměnlivý při čemž některé variety, soudě podle obrázků v bulletinech AGS a SRGC, jsou natolik rozdílné že by to klidně mohly být samostatné druhy, alespoň z mého laického hlediska. A protože svoji rostlinu, kterou jsem dostal v r. 1998 od př. Jílkové, jsem si dodatečně určil právě jako var. ipomoea, soustředím se hlavně na ni a připojuji zde i její obrázek.

    Collomia debilis var. ipomoea je endemitem několika pohoří západní části státu Wyoming, kde roste v sutích a kamenitých místech ve vyšších polohách. Je to rostlina asi 10 cm vysoká, pomalu se rozrůstající a vytvářející řídký kobereček poléhavých hnědočervených lodyh, porostlých po celé délce úzce kopinatými, poněkud sukulentními, lepkavými a krátce ochmýřenými listy. Ty jsou středně zelené, asi 3-4 cm dlouhé a 0,5 cm široké. V přírodě je ale její kobereček o dost kompaktnější než na mé skalce, soudě podle pbrázků, které jsem až dosud viděl. Moje rostliny kvetou růžovými květy na krátkých stvolech, které vyrůstají většinou z koncových výhonů. Květy mají úzkou a dosti dlouhou trubku, pomalu se rozšiřující do pětičetné koruny a vyčnívající tyčinky s namodralými prašníky. Délka květu je asi 3 cm, průměr koruny asi 15 mm. Barva květů ale varíruje od světle růžové po sytě růžovou, téměř červenou.

   Má velmi dlouhou dobu kvetení. Začíná kvést koncem května a pak se po celé léto pomalu rozrůstá, vytváří další a další lodyžky a na jejich vrcholech se objevují stále nové květy až zhruba do konce září. V létě tak na jedné rostlině nacházím zralé semeníky, odkvetlé květy, rozkvetlé květy i poupata, všechno současně. Pokud ale jde o semena, je jich málo. V jedné tobolce jsou jen jedno nebo dvě válcovitá semena a plných tobolek je velmi málo. Ruční opylování jsem ale nezkoušel, možná že by pak byla úroda semen lepší.

   Její pěstování na skalce se mi nezdá být nějak obtížné. Pěstuji ji v některém z hodně kamenitých políček skalky z kyselé horniny, na plném slunci nebo i na odklonu. Její nectností ale je, že je alespoň u mne krátkověká. To potvrzují i články, které jsou o ní k dispozici a z kterých jsem se dověděl, že v přírodě prý tomu tak není. Až dosud se mi ale vždy dokázala udržet samovýsevem a to i přesto, že se snažím semena sbírat. Je totiž dost obtížné zralá semena uhlídat, protože jakmile tobolka uzraje a praskne, je semeno pryč.

   O typovém druhu C. debilis var. debilis mohu napsat jen to, co jsem si přečetl v zahraničních časopisech nebo viděl z uveřejněných fotografií (např. bulletin AGS z března 2002, str. 23). Je kompaktnější, často vytváří i vypouklé bochany nahloučených drobnějších listů a kvete skoro přisedlými květy které varírují od růžové do světle fialově modré. Roste nejen v kameniších, ale i ve štěrbinách skal. Myslím,že by pro našince byla ještě žádoucnější, než ta moje var. ipomoea, ale zatím se mi nepodařilo ji získat. V přírodě dosti rozšířená var. larsenii (syn. Collomia larsenii) z pohyblivých sutí tvoří rovněž kompaktnější bochánky s šedavými, jemně ochmýřenými listy a květy od bílé přes růžovou až do tmavě fialové. Kromě toho se ve státě Idaho vyskytuje var. trifida, která má kratší a širší listy a menší květy v barvě  levandulové až tmavě modré. Její obrázek je např. ve skotském bulletinu č. 99 z ledna 1997, str. 126. Snad se k nám tyto tři variety také někdy dostanou.

 

Vyšlo v časopisu Skalničky 2/2004